Článek
Leckdo by řekl, podobně jako jistý bývalý český prezident, že jde o špatně položenou otázku. Věc je přece úplně jasná. Jde-li o dětský pokojík, patří přece dítěti, ne? No - při bližším pohledu zjistíme, že leccos je, bývá či mohlo by být jinak. Někdy až o dost.
Má kupříkladu dítě právo na výběr barvy, jakou bude místnost, ve které přebývá, vymalována? Stačí nahlédnout do historie. Před mnoha lety nebylo myslitelné, aby se zde potomek jakkoli vyjadřoval. Nemluvě o faktu, že svůj pokoj ani nemíval. Přes den si hrál venku a častěji spíše byl po ruce, když bylo v domácím hospodářství ledacos potřeba udělat od pomocných prací v kuchyni přes pracovní vytížení na louce, na poli a ve chlévě až po praní, věšení, žehlení a skládání prádla. Jaképak hračky, rozcapování a další kratochvíle, které byly považovány za neužitečné a zbytečné.
Dnes se doba posunula. Je mi znám případ velmi mladého muže, který jednoho dne zvenčí zavřel dveře svého pokoje a odešel z domova. Se zvýšenou pravděpodobností nikoli natrvalo. Ale po pár večerů se neukázal. Co se stalo? Uvedl, že nemohl zůstat doma, neboť mu jeho matka uklidila v jeho pokoji. Někomu by uvedený výrok stačil na vysvětlenou. Pokud by ovšem projevil dostatečnou míru pochopení. Co kdyby si on sám vzpomněl, jak probíhalo jeho dětství? Mezi citlivá období patří, když vzrostlejší děti odjíždějí na nějaký čas pryč. Může jít o školu v přírodě, lyžařský výcvik, harmonizační pobyt či na internát. Ač se snaží chovat dospěle, mívají potřebu se vrátit domů, do bezpečného prostředí. Vnímají ho jako důvěrně známé. Jenže po návratu vidí, že v něm kdosi „zapracoval“. Mají-li odvahu zjišťovat, co se stalo, dostane se jim odpovědi ve smyslu - „už se na to nedalo koukat, musela jsem ti tam udělat pořádek“ či „ty by sis tam sám nikdy neuklidil, tak jsem se obětovala a udělala jsem to za sebe“. Ale kdo si oběť předkládaného typu objednal a žádal?
Do reálných možností patří, že je dítěti přebráno jeho oblečení. Klidně se tak stane, že přijde o své oblíbené kousky, v nichž se cítí velmi dobře. Nebo díky nim snadněji zapadne do vrstevnické party, vyvolá žádoucí stupeň pozornosti, ba obdivu atd. Jenže pečlivý rodič přispěl ke stavu, že se cítí hůře. Doma i jinde. Nemusí jít o vyhození textilních součástek. Postačí, aby byly přerovnány podle jiného systému, který pubertální potomek vyhodnotí jako nevyhovující a překážející - a dokonce jako nepřátelský. Nabízí se „katalogizace“ oděvů podle ročního období, druhu či barvy. Ví se v rodině, co kdo upřednostňuje?
Podobně se můžeme zamýšlet nad knihami. Mají být od sebe odděleny dětské a výtisky pro větší? Nebo se mají srovnat podle velikosti? Mělo by zvítězit tzv. barevné hledisko? Či mají na první pohled zaujmout dražší, cennější a přitažlivější tituly? A jak si mají počínat rodiče, kteří nerozumějí systému, který jejich dítě uplatňuje? Dokážou aspoň trochu překročit svůj stín? Měli by si uvědomit, že mohou do praktik svého dítěte vnést nepřehled a třeba i chaos, který ratolest nevidí jako správný a potřebný. Mají se pak divit, že nesouhlasí, odmlouvá, je drzé, necítí se dobře a má tendenci domov opouštět? A třeba si stěžovat kamarádům? Je nabíledni, že odpovědět na otázku z nadpisu není tak snadné.
