Článek
Myslím, že jde o velmi aktuální problém a přímo o otázku. Možná bychom ji mohli zpřesnit na znění - Kdo přijde po sněhových vločkách? Nyní už bude jasné, že příští řádky nebudou pojednávat o čase, kdy v závěru zimy / někdy i dříve / nebo na počátku jara roztaje sníh a obecně se očekává, že přijde teplejší období.
Jak čteme, vidíme a slyšíme z různých stran, na scénu nastupuje velmi slabá a na praktický život nepřipravená generace, která získala pojmenování po sněhových vločkách. Ano, jak víme, dlouho nevydrží. A jen málo. Zároveň vyžadují pozornost, chtějí své a navíc se mohou chovat dost nepříjemně. Uvedené charakteristické znaky jsou podle mého názoru poměrně přesné. Hned by mohly následovat dotazy. Namátkou vyberu. Bude se jim vůbec chtít nastoupit do práce? Dokážou si na sebe vydělat? Je nějaká šance, aby se nestaly zátěží prospolečnost?
Nadpis naznačuje, že se chci zaměřit ještě na tzv. vzdálenější pohled. Jak se mezi lidmi někdy říká, nevidět jen kousek dopředu, ale třeba také za roh. Nevím, jak můj pokus dopadne. Prozatím bych dodal dohromady několik obrázků.
Pohled číslo jedna. Malé dítě se snaží vylézt na dnes už bezpečnou konstrukci na dětském hřišti. Země kolem ní je pokryta gumovým materiálem, který způsobí, že dítě nepřijde do kontaktu s reálným zemským povrchem. Má-li se něčemu učit, sice proces učení probíhá, ale děje se chybným směrem. Jsem si vědom příčin, proč tam „nový zemský povrch“ byl instalován. Přesto mi proces připomíná situaci, kdy hráči trénují s fotbalovým míčem, aby se večer nebo zítra či za týden postavili soupeři v ledním hokeji, případně v jiném odlišném sportu. Ve sportu lze leccos pochopit, třeba se odreagovat od každodenního unavujícího tréninku. Vrchol konstrukce dítě láká, ale opatrná maminka rozhodne: „Tam nepolezeš, spadl bys,“ a akce je u konce.
Pohled číslo dva. Hotelová restaurace se po ránu postupně plní lidmi. Přicházejí zájemci a zájemkyně o snídani. Mezi nimi se ocitají rovněž mladí rodiče a jejich malé děti. Budoucí doposud nepojmenovaná generace. Jaký název či přezdívku si vyslouží? Prozatím mě napadají pracovní verze jako netolíci, elektroničtí závisláci. Jak je možné si všimnout, jen s maličkou nadsázkou platí, že děti neudělají bez placatých elektronických kamarádů v podstatě ani krok. Jako kdyby naplňovaly funkci dýchacího přístroje. Myslím pod vodou.
Když už rodiče na chvíli poslechnou a nelítají rizikově po jídelně, vyžadují, aby mohly na displeji sledovat některý z „vysoce oduševnělých“ pořadů, jako jsou tzv. moderní pohádky, kde se výrazně barevné a málo vzhledné postavičky honí ze všech směrů do všech směrů, aniž by byl jasný děj, cíl a smysl. Pokud rodiče elektronickému konzumentíkovi nevyhoví, se zlou se potážou. Dítě se začne hlasitě projevovat, konkrétně křičet a dožadovat se „hračky“. Žádný argument zde nepomůže. Jestliže je jedinec závislý, má zesílenou potřebu a nutkání ji uspokojit.
Nelze jinak a musí konat, tak vypadá vytvořené schéma v jeho hlavě. Zdá se, že jde o silnější proces, než když člověk pocítí had a žízeň. Ač jsou nepříjemné, dokáže je na nějaký čas odložit a vydrží. Jak se dění ubírá dále? Přece ho rodiče nebudou na veřejnosti fackovat, a tak mu „raději“ vyhoví. Někteří žel ani neprožívají vnitřní pnutí. Konzumace stravy dítětem za „pomoci“ tabletu je pro ně všechny samozřejmostí a přirozeným způsobem stolování. Slušnější a ohleduplnější trochu ztlumí zvuk, aby se méně závislí a pár nezávislých výjimek mohlo v klidu najíst. Co ž se stane málokdy.
Ptám se. Bude možné někdy v budoucnu zde popsané post-vločce dát nějaký úkol? Nějak ji usměrnit? Nastavit jí hranice? Vymanit z elektronické závislosti? Na další pohled ještě vbrzku dojde.
