Článek
Všichni se stále někam ženeme. Je pro nás důležité, abychom stihli, co stihnout potřebujeme a musíme. Pak se stane, že uklouzneme a podvrkneme si nohu nebo si zlomíme ruku. Anebo autem narazíme do jiného účastníka silničního provozu. Pak se minulé důležité odsouvá a jako důležité nebo možná jen důležitější vystupuje něco jiného. Možná i nejdůležitější.
Nedávno jsem si přečetl několik informací o malé vesnici pod jednou z největších himalájských hor. Pro její obyvatele je důležité, aby stihli v klimaticky relativně příznivé části roku vypěstovat pár hrstí ječmene a trochu brambor. Pak mají šanci, že přežijí zimu a nezemřou hlady. Po zbytek času se modlí, aby je nesmetla sněhová a/nebo kamenná lavina. Těžké dilema. Ryze věcná starost. Měsíce a roky žijí bez sdělovacích prostředků a bez elektrické energie. Nemají ani mobilní telefony a jejich komunikace je dokonce lepší, jasnější a srozumitelnější než naše evropská.
I přes zdánlivou bídu, obavy, napětí a strach žijí docela šťastným a plnohodnotným životem. Možná je lépe naplněn než náš, kdy celý den spěcháme a na konci jsme unaveni a nespokojeni, protože jsme leccos nestihli, nevyřídili, museli předělávat a došlo ke konfliktu na pracovišti nebo v rodině. Nebo se na nás někdo podíval tak, že se nám jeho pohled příliš nelíbil. Začneme spekulovat, co se kde stalo špatného, jaký zde asi tak máme podíl a co asi nedobrého by mohlo následovat. Podobně může přijít telefonát, který je jen částí komunikace. Jak ten hlas zněl? Šlo o tón takový nebo onaký? Co vyřčeným druhý člověk vlastně myslel? Chybí nám osobní kontakt a jsme na rozpacích. O obsahu sms ani nemluvě. Je-li někdy vůbec nějaký. Něco víme o mlácení prázdné slámy.
Oni jsou pod horou aktuálně spokojenější, nespadl na ně letos žádný kámen z velehor a uhlídali políčko před hladovými ptáky. Mají sedm dní pěšího pochodu do nejbližší civilizace. Jak bude vypadat přibytí zpět do vsi? Když se po 14 dnech vyslanec odtamtud vrátí, dojde k velké události, byť jim třeba řekne, že se tam dole ve městě nic nového nestalo. Přesto jde o zprávu z velkého světa. Přinese také pytlík soli a tím významně obohatí skromnou stravu. Někdy dopraví i noviny. Že mají řadu dní zpoždění, nevadí. Pro ně se stejně nic nezmění. Ledaže by opodál vypukla válka. Ale kdo by je bombardoval? Vždyť nic nemají. Po plynu a ropě ani památky, a proto mohou žít dále ve svém druhu klidu. Leda kdyby se mocným zachtělo jejich čistého vzduchu…
Jinou radostí jim je, když najdou kamínek vhodného rozměru a kus kvalitní hlíny, aby jimi mohli utěsnit díry ve svých skrovných příbytcích. Nemají lednice, mrazáky, mikrovlnné trouby a mnoho dalších moderních vymožeností. Na rozdíl od nás, kteří jsme zhýčkaní civilizací, si skoro všechno, co potřebují, dokážou vyrobit a opravit. My už žel dokážeme předměty jen spotřebovávat a mnozí z nás ničit. Nevíme, jak předměty vznikají a kde se proces odehrává. Takřka vše je umně skryto. A ještě po sobě zanecháváme nadměrné množství odpadu jako samostatnou kapitolu. Vůbec se zajímáme především o věci a nikoli o lidi, čímž se prohlubuje naše odlidšťování. Byli bychom schopni zde učinit nějaký pozitivní krok? Myslitelé jsou názoru, že aspoň částečný návrat k přírodě by nám nezaškodil. Kdo se například stará o nějaké zvíře, jeho agresivita je nižší a naopak se prezentuje vyšší osobní odpovědností. Podobně prý fungují i květiny.
Zajímavé je společenské uspořádání. Na rozdíl od našich volených zástupců zde vládne skutečná místní samospráva, každý se může vyjádřit a názor všech je brán v potaz. Všichni jsou přibližně stejně chudí, a tak jsou si opravdu rovni. Není divu, že výše je váženo slovo osoby, která více ví, umí a dokázala. Také ve správný čas dobře poradila a ochotně pomohla. Odřekla si kus svého „pohodlí“ a přičinila se. Kabinetní politika, boční handly a intriky, které jsou u nás jakýmsi nechvalným pravidlem, zde neexistují. Obejdou se bez nich. Možná o nich vůbec nevědí. Snad mají informaci, že by jim jen překážely v klidném a spokojeném životě. Co bychom my ze střední Evropy volili, když si poslechneme každovečerní zprávy?
