Článek
Nedivil bych se, kdyby někoho napadlo cosi o svědění. Jak víme, leckoho čas od času přepadne. A zpravidla nejde o nic příjemného. Zejména pokud má člověk nevýhodné uspořádání, které se projevuje zvýšenou citlivostí kůže, kdy by se neměl škrábat. Jedinci s kožními chorobami by tu mohli dlouze vyprávět své příběhy a zkušenosti.
Pokročíme a budeme pracovat s pojmem „svědek“. Nevím, jestli existuje definice, ale my se můžeme spokojit s konstatováním, že kráčí o osobu, která něco spatřila a/nebo slyšela, případně se dá usuzovat, že se tak stalo, ale prozatím není jasno. Je dobré vědět, že svědci nezřídka mají důležité místo ve vyšetřovacím procesu. Občas až podstatné a klíčové. Neopominutelným příspěvkem k podání úplné informace je, že netvoří jednolitou skupinu. Což vidím jako pádný důvod, abychom se na ně blíže podívali.
Lidé si většinou ničeho zvláštního nevšimnou. Ostatně tak zní jejich velmi častá reakce na dotazy vyšetřujících orgánů. Mnozí ani nechápou, jak nutně v oné chvíli policisté potřebují aspoň nějakou stopu, náznak, lépe klíč. Jejich cílem je dopadnout pachatele či pachatelku co nejdříve. Zejména pokud je opravdu nebezpečné ho/ji nechávat volně se pohybovat ve veřejném prostoru. Byť přísně vzato vůbec v pohybu být nemusí, poněvadž se někde pečlivě skrývá a bedlivě sleduje, co se děje. Tíže situace se ještě zvyšuje, jestli je stop velmi málo, v horším případě žádné. Nebo postupuje-li viník nestandardně. Svědci jsou poté vyvažováni zlatem.
Narazil jsem na zajímavý pojem - „svědkitida“. Jedná se o chorobu, při níž lidé něco vědí, ale tvrdí, že nic neviděli a neslyšeli. Často se tak děje ze strachu o sebe a o rodinu. Část oslovených osob se cítí až obtěžována. Nicméně musejí vyhovět zákonu a poskytnout informace příslušným orgánům. Zkušený vyšetřující úhybné manévry pozná, přesto nemusí kýženého výsledku dosáhnout. Nebo ne hned. Leckdo se zasekne a už nic neřekne. Jde o prokazatelné působení psychologických mechanismů.
Na druhé straně narazíme na jedince, kteří opravdu nic neregistrovali, ale přesto se chtějí zavděčit a cítit se užitečnými. Proto kriminalisty zásobují různými podklady, které k celkovému prospěchu nepřispívají. Naopak mohou spíše překážet. Své by mohli říkat policejní zaměstnanci a zaměstnankyně, kteří jsou v naléhavých a zdánlivě bezvýchodných kauzách povoláni, aby působili na aktuálně ustanovených informačních linkách. Ne každý má dostatečné zkušenosti a gryf, aby dokázal rozlišit, jak se mezi lidmi správně říká, zrno od plev. Málo příznivou variantou je, pokud si lidé vymýšlejí. Tím se vyšetřování odklání od hlavní linie a může vést k matení stop. Což přirozeně pachateli velice vyhovuje. Možná je sám někdy iniciátorem nesprávných podkladů, které pouští do oběhu. A potěšen vysedává v pozadí.
Ještě bych sem zařadil výrok - „snažím se rozpomenout, ale fakt mě nic dalšího nenapadá“. Mnozí svědci dostanou od vyšetřující osoby vizitku, ale z jejich chování je patrné, že se nikdy neozvou. Možná by se dalo uvažovat o zbytečně stráveném čase a marně vynaloženém úsilí.
Na závěr zamíříme přímo do českých a moravských teritorií. Ve zprávách ČRo během neděle / 10. 8. tr. / opakovaně zaznělo, že část svědků podává během soudního jednání nepravdivé podklady. Počet uvedených kroků rok od roku stoupá. Abychom se více dozvěděli a přesněji znali stav, jde o stovky případů, nikoli o tisíce. Kdo neřekne pravdu, sám se vystavuje trestnímu postihu. Lhát může pouze obžalovaný, lze slýchat od advokátů. Ten má možnost ve snaze se vyhnout postihu v jakékoli podobě používat v podstatě libovolné kroky na svou ochranu. Sem patří též uvádění polo/pravdivých a i lživých informací. A jak dobře víme z našeho okolí, vyskytuje se kolem nás dost jedinců, kteří umějí nakládat se slovy velmi efektivně.
