Článek
Jak každý ví, zanedlouho nastupujeme do nového školního roku. Mohl by získat hned několik zajímavých přívlastků, třeba další postcovidový, znovu dílem ukrajinský a s ohledem na bouřlivý vývoj moderních informačních a komunikačních technologií zejména „umělointeligenční“. Málokdo tuší, jak na příslušníky pedagogického sboru dopadne a co jim přinese. Nebo spíše sebere? Zatím nevíme. V každém případě bude / zase! / jiný. A asi obtížnější. Žel jen část příslušných osob se danou záležitostí zabývá. Mají hlavu v srpnu a dopředu nehledí. Proto bychom se neměli divit, že naprostá většina lidí bude - jak je u nás obvyklé - zastižena v pověstných nedbalkách.
Ponechám nyní bouřlivě se vyvíjející oblast AI nezaslouženě stranou pozornosti a budu se orientovat na malou skupinu žáků a žákyň, jež jsem zmínil v nadpise. Vlastně jsem po početní stránce nebyl v předcházející větě přesný, neboť se jedná o „skupinu“ kolem sto tisíc děvčátek a chlapečků. Většina jich však doposud neví, co přesně je čeká. Obvykle se základní informace dozvědí od svých rodičů a dalších blízkých. Někdy od starších sourozenců. A tady narážíme na problém. Právě jemu se chci dnes věnovat.
Svého času jsem měl možnost se dostat k přitažlivým podkladům, jak se cítí a co si myslí žáci a žákyně v první třídě v době povinné školní docházky a poté o něco později. Část se jich přiznala, že nové prostředí je „nějak přepadlo“ a jen málo obsahovalo něco ze zpráv, které od svých matek a otců dopředu získali. Přesněji poznamenáno - cítili se vykolejeni, vystrašeni, zklamáni a podvedeni. Uvědomuji si, že sem kladu poměrně silná slova. Nicméně tak vyplývala z jejich kostrbatých a vyjádření a neučesaných hodnocení. Jsem přesvědčen, že bychom se nad nimi měli zamyslet. Především ocitáme-li se aktuálně v roli pra/rodičů, kteří své malé za pár dní vypraví poprvé do školy. Jejich vstup berou jako významnou chvíli. Ba slavnostní. Ale co děti? Co se odehrává v jejich hlavách? O jaké položky kráčí?
Za prvé mě napadá, jestli dospělí hovoří k dětem jednotně. Škola je velmi důležitá instituce a současně etapa v životě člověka. Děti by se do ní měly těšit, projevovat zájem a zvědavost. Třeba se také trochu třást na tajemství vědění, kterého se jim jistě péčí školy dostane. Naopak špatným dílem skutečnosti bývá tzv. negativní překvapení. Aby dospělí „zaplašili“ obavy, napětí a strach svých potomků, tak jim vysvětlují, že „ve škole to bude fajn“. Co svými tezemi obvykle myslí? Že je tam nečeká nic náročného. Že se tu setkají s novými kamarády. Případně s již známými holkami a kluky. Vždyť je znají z MŠ a/nebo z ulice, ze hřiště atd. Ještě doplňují, že je bude mít na starosti moc hodná paní učitelka, která si s nimi bude vyprávět. A mohou si tam vzít svoje hračky!
Všimněme si, že až na výjimky nezazní slova o takřka každodenním vypracovávání domácích úkolů a o potřebě a většinou nutnosti přípravy na další den do školy. Nic se nedozvědí o tlaku, konkurenci a řevnivosti. Jistý šok z pobytu v MŠ mají již sice za sebou, ale tady se postoupí do vyšší ligy. Slabší dostanou na frak, pocitově, poznatkově, fyzicky, psychicky… Dále že narazí na děti, které jim budou nesympatické, které skoro nic nevědí o používání hezkých slov. O dodržování zásad slušného chování a o uznávání hranic a pravidel ani nemluvě. Ani se nezmiňuji o neustálém narušování osobního prostoru, ať již uvažujeme o tělesné či duševní rovině. Vlastně sem přijdou hodně nepřipravené. Proces před nástupem mi tak trochu připomíná známou životní moudrost - „když ptáčka lapají, hezky mu zpívají“. Jen aby oni jako dospělí neměli potíže a nemuseli teď nic řešit. Pak se uvidí… Ano, v poslední větě je obsažena velká pravda. Pouze doplním, že se projeví přirozené dopady. Kdo přemýšlí věcně, již bude vědět, že nebudou mít pozitivní nádech a obsah.
Za druhé chci upozornit na chybějící zprávy o jen dočasné benevolenci vyučujících, která docela brzo skončí. Musí. Děti si nepřišly do školy hrát, ale pracovat, učit se - a nejen čtení, psaní a počítání. Položek je mnoho a za všechny uvedu elementy a jevy jako - posunout se v osvojování potřebných sociálních a komunikačních dovedností, vyrovnat se se zvýšenou zátěží, prezentovat své názory před jinými, zvládnout kroky na úseku sociální a emocionální inteligence, dále rozvíjet nezávislost, samostatnost a soběstačnost. Je na ně však v chvatu všedních dnů vůbec čas?
Zvláště bych navedl naše myšlenky na zásadní věc - sociální a psychologické začleňování. Dospělí ve škole zdůrazňují především obsah a pokyny RVP a ŠVP a nejvíce se zaměřují na probrání látky. Hlavní úkol jim ovšem zhusta uniká - aby se dítě ve škole cítilo relativně dobře / bez umetání cestiček a snižování nároků! /, našlo pokud možno rozumné místo v hierarchii vztahů ve třídě a mělo vytvořen prostor pro svůj osobnostní růst, konkrétně pro formování žádoucích osobních vlastností. Vyjmenuji jen některé - pracovitost, osobní odpovědnost, kázeň, vůle, vytrvalost a dostatečný smysl pro povinnost, následují požadavky na pozornost, sledování, cílevědomost a systematičnost. Tvoří první skupinu. Do druhé zařazuji - rozvíjení a praktické uplatňování ohleduplnosti, zdrženlivosti, zájmu, pochopení, porozumění, vstřícnosti, laskavosti, vlídnosti, sebekázně a především pokory. Nejsou náhodou pro život větším přínosem než násobilka a dělení se zbytkem? Prozatím bez dalšího komentáře.
Ve třetí položce mám ověřené konstatování - všichni bychom měli vědět, že jsme součástí vytrvalého působení psychologických mechanismů a zákonů. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí / samozřejmě i dětí / se například dozvíme, že kdo podá zprávu jako první a navíc ji lze považovat za pocházející z důvěryhodných a spolehlivých zdrojů, získá si důvěru. A rovněž autoritu. K němu dítě bude vzhlížet a respektovat ho. Někteří rodiče zde částečně či zcela selhávají. Proto se nastupující žáci a žákyně dozvídají informace, které zbytečně narušují jejich prvotně převážně kladný vztah ke škole. Jaké bych předložil konkrétní příklady? Jde o výroky starších dětí směrem k budoucím prvákům jako - „do školy se vůbec netěš“, „je tam strašná otrava“, „vůbec si tam nebudeš moct hrát“, „pořád musíš jen sedět a dávat pozor“, „skoro nikam nesmíš chodit“, „pořád tě hlídají“, „budou tě tam furt zkoušet“, „o přestávce tě někdo zmlátí na záchodě“, „než se vrátíš z WC, seberou ti svačinu, zlomí ti tužky, pošlapou sešit, schovají učebnici“ apod. Tím výčet pro vyděšené předškoláky nekončí.
Dále pokračují postřehy po opuštění školního prostředí - „ani doma už si nebudeš moct hrát, budeš sedět u stolu a psát a počítat“, „pořád uslyšíš, jak musíš trénovat, abys nebyl blbej“, „když ti to nepůjde, mámě a tátovi ujedou nervy a budou nadávat“, „dostaneš výprask“ a nejhorší dnešní „rada“ o něco dříve narozených vrstevníků zní - „strašně se ti zkrátí čas na hry a na videa, na mobil, na tablet“ a „někdy se k němu za celý den vůbec nedostaneš“ a ještě - „když nebudeš mít dobré známky, zakážou ti ho na celý týden, hrůza!“. Vůbec nechci tvrdit, že rady a varování pocházejí z vymyšleného světa. Nikoli. Moudré osoby upozorňují, že vše by se dítě mělo dozvědět od zákonných zástupců, v přiměřeném rozsahu a nejlépe v duchu zásad pozitivní motivace.
A ještě jedna ne zrovna optimistická zpráva na konec. Dávat nyní rady prvňákům je dnes již pozdě. Čas byl prohospodařen. Zůstane pouze pokyn, do čeho se obléct a obout, v kolik se pojede atd., takže se objeví pouze věcná úroveň. Nadstavbu už nikdo nedohoní. Mnohem lepší bude promyslet systém, který připravuje dítě během několika měsíců a lépe roků. Máme-li doma další dítě, vezměme si zpoždění a promarnění jako trpké poučení a zároveň jako výzvu k výraznému zlepšení. Místo postupu v duchu známého automatického pilota se v zájmu zdárného vývoje vlastního dítěte odhodlejme opustit komfortní zónu, shánět potřebné podklady a ve druhém případě být o aspoň tři patra lepší. Leckdo bude muset vyřešit dilema - je pro něj podstatnější prospívání dítěte nebo detailní přehled dění a stavů na sociálních sítích? Dospělý si odpoví tak, jaký on sám je!
Na závěr uvedu, že leckdo si je vědom, jak oblast přípravy sebe a potomka zanedbal. Proto leccos řeší tzv. silou. Tady jako varování vydám doporučení, aby rodiče své děti školou nestrašili. Připomenu výroky typu - „počkej ve škole, tam tě konečně srovnají“ a „tam se budeš muset jinak chovat“ a „budeš se učit, až zčernáš“ a jim blízké. Co si z nich ratolest odnese? Jaké obdrží poselství? Bude se do školy těšit? Získá snad kladné motivy a škola a výuka ho zaujmou? Je vyučující vykreslen jako čert? Byla zvolena dobrá cesta k cíli v podobě - dosažení odpovídající připravenosti na život? Jaká je úroveň a kvalita osobní odpovědnosti dospělých? Co komu řekne pojem svědomí? Myslím, že každý si odpoví sám a zřejmě i správně. Byť těžce a neochotně. Jinou kvalitativní rovinou je a bude, jak s myšlenkami a závěry prakticky naloží a co ne/změní ve svém chování.
