Článek
Mohlo by se zdát, že se jedná o poněkud fantasmagorický nápad. Kdo by si dnes takový cíl dal? Jenže jak víme, jako skoro u všech projevů a elementů života člověka bude záležet na úhlu pohledu. Je libo předložit konkrétní příklad? Nejlépe aby nám byl srozumitelný a blízký, tj. českého původu. Všichni patrně známe Jana Žižku. Učili jsme se, o jak velkého vojevůdce šlo, jak konal dobro, bral se za práva obyčejného lidu, ve kterých bitvách zvítězil a jakým způsobem svých nesporných úspěchů dosáhl. Ano, vše se asi stalo. Ale jak se budeme dívat na jeho jiné vymezení - totiž že patří mezi nejšikovnější a nejúspěšnější lapky ve středověku? Pokud ovšem rozumíme předloženým slovům. Berme v potaz, že navzdory růstu počtu vydávaných knih čtenářská gramotnost obyvatel klesá.
Necháme knihy a našeho velikána za sebou a podíváme se na V. I. Lenina. Rozhodně nepůjde o jeho glorifikaci. Vedle určitých zásluh, které však mohou být leckým zpochybněny, jak se dnes stává, jsou s jeho osobou a životem spojeny určité stinné stránky. Kupříkladu je označován též jako masový vrah. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici cenný poznatek, že lidé jsou přitahováni osobami na čele. Dokonce i když nejsou ohledně morálního profilu úplně v pořádku. Pak leckdy ještě silněji. Jen si vzpomeňme na sebe - komu držíme palce v akčních filmech? Poctivému policistovi? Ano, spíše vynalézavému lotrovi, který dokáže vodit za nos oficiální instituce. Mohli a měli bychom si přiznat, že uvedeným postojem si řešíme naši zlobu na stát a jeho součásti. Podobně jako když někde na silnici přejedeme plnou čáru, nedodržíme stanovenou rychlost apod. Když může politik, můžu přece i já…
Takže jako jiní, přitahuje pozornost rovněž V. I. Lenin. Z výzkumu veřejného mínění a působení médií se ví, že jako lidé máme zvyklost vyhledávat tzv. souhlasné plochy, zatímco opačných si moc nevšímáme, „raději“ vůbec. Tím se leccos hodně posouvá. Zmíněným mechanismem se dá objasnit, kam se člověk časem dostane. Pro některé jde o dost velké překvapení. Proto jsem se svého času nedivil jedné starší ženě, která mi líčila, jak se s kamarádkou vypravily do daleké Moskvy, aby se na vůdčí osobu proletářských dějin osobně podívaly.
Kromě rublů se vybavily také důležitými poznatky, aby obstály. Dopředu se totiž dozvěděly, že získat přímý pohled není snadné. Kupříkladu je zapotřebí vyrazit již prvním ranním metrem. Při vystupování z něj rozhodně nelenit a nelelkovat, ale hbitě se dostat nahoru na zem. Prohlídkou podzemních prostor pro dopravu se mohou zabývat a kochat jindy. Na zemi je vhodné zamířit svižným krokem na správné místo. Lepší je běžet. Tolik obdivovatelů se z velké země a z dalších částí světa „tam“ objevuje.
Jak proces probíhal? Vše dopředu avizované se potvrdilo. Žena v lepší kondici přispěchala, aby zaujala místo / zaňála očereď /. Absolvovala několik strkanic, ale pozici získala. Čekání se přesto dlouho táhlo. Lenina na vlastní oči obě spatřily, ale jak jsem slyšel drobné povzdechnutí - prokázané úsilí snad ani nestalo za tolik námahy a spěchu. Leží tam, malý mužík / ne mužik! / v rakvi, na něm leží ještě další průhledné zařízení, lidé jsou netrpěliví, navíc výhled není moc pohodlný. A je málo času, dav se tlačí. Ale cíl byl splněn, dalo by se dodat - s nedostatky.
