Článek
Kdo má alespoň průměrnou paměť, vzpomene si, že jsem o České poště psal. Nemyslím že pouze špatně. Jen nevím, jestli bych se měl snažit o vyrovnaný přístup, jak je současným úkolem médií. Nicméně zanechme spekulací a popojeďme kupředu.
Po předchozích třech zastávkách s institucí pod názvem Česká pošta se na řadě ocitá finální díl / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-ctyri-setkani-s-ceskou-postou-212567 /. Čtvrtá a poslední kapitola. Do vedlejšího staršího domu vešla mladá žena. S ohledem na znalost poměrů jsem odhadoval, že přichází s výplatou důchodu. Velmi očekávaný den pro mnoho seniorů. Hned se budou cítit lépe a „silnější“. Nezemřou hlady a žízní, budou mít na nájem a v lepším případě trochu zůstane pro vnoučata. Pokud jim výplatu neseberou jejich „dobře vychovaní“ potomci! Povšiml jsem si, že přijela novým autem. Při bližším kouknutí registruji, že má na sobě logo České pošty. Již jsem si žel zvykl, že dnešní poštovní doručovatelka neudělá skoro ani jeden krok pěšky. Myšleno v mírné nadsázce. Kolem domů na vsi popojíždí vozem od jednoho stavení ke druhému. Co jiného člověka napadne než slova jako pohodlnost, spotřeba a ekologie?
Hned jsem si vzpomněl na paní listonošku, která i důchody nosila sama a měla je v brašně. Stačí se mrknout na předchozí díl. Zároveň zaznamenám, že vůz není potichu. Jeho motor stále vrčí. Divná věc. Stojím za živým plotem a vidím z něj pouze zadní část. Co kdyby do něj někdo skočil a ujel? Jistě se v něm nachází libá a lákavá kořist, ne? Škoda nebude tak velká jako kdysi na dejvické poště, ale přece jenom… Popojdu, abych zjistil situaci. Za pár vteřin se vše vyjasní. Zatímco jedna mladá žena šla s penězi, druhá slečna sedí za volantem, hlasitě jí hraje rádio, čte něco na displeji mobilního telefonu a je zcela mimo. Vypadá tak silně emocionálně zapletena zřejmě do dění na některé ze sociálních sítí, že by „návštěvu“ snad ani nezaznamenala. Nebo běží pouze o nepravděpodobnou konstrukci v mé staré hlavě?
Kdybych byl zlosyn, jak snadná kořist se mi nabízí. Jako na talíři. Pohoda, klídek, žena nemokne, nemrzne, nefouká na ni / kromě vnitřního topení /, není pod tlakem. Ještě by scházelo, aby kritizovala penzisty, kolik na ně stát vydává finančních prostředků. Mělo by cenu jí sdělit, jak vypadalo pracovní snažení a tempo její dávné předchůdkyně? Nevím. Spíše asi ne. Má se jí dostat zprávy, kolik předchozí generace odpracovaly, aby se ona měla tak příjemně? Je možné, že by nic ze sděleného nepochopila. Co jestli bych se dočkal udivených pohledů, nepochopení a dokonce arogance a bohorovnosti? A tak se stáhnu a mlčím. Konám správně? Opět tonu v nejistotě.
Shodou okolností jsem měl za krátký čas možnost mluvit se synem oné staré paní, jíž byl důchod předáván. Je sice rád, že peníze mohou u nich doma přijmout a že se nikam nemusí a netřeba zpracované plné moci. Na druhé straně si drobet postěžoval na chování slečny. Navenek sice dodržuje zásady slušného chování, takže přijde, pozdraví, podá tužku na podpis, poděkuje za něj a rozloučí se. Nikdy se ale nezuje. Je možné, že je tak zvyklá z domova. Neměla by se aspoň někdy na počátku kontaktu zeptat, jak jsou zde přezouvací poměry nastaveny? Zároveň si uvědomuji, že by dost zatížila svou mladou paměť. Nevím, do kolika domů a bytů vstupuje. Do deseti? Padesáti? Dvou stovek? Jistě by náročnost pro ni a její mozek vzrostla. Tak po ní někdy zůstanou zašpiněné ťápoty v zádveří, v síni, na schodišti a někdy až v kuchyni, kde se finanční akt odehrává. Ne vždy je venku sucho. Měl by onen syn plánovat stírání prostor podle jejích návštěv?
