Článek
Odpověď bude na první pohled jasná. Člověk by po sobě měl zanechat něco hezkého, užitečného a cenného, zatímco uschovat před ostatními by měl určité stinné stránky. Nabízejí se elementy a projevy jako prohrané finanční prostředky v kartách či v hracích automatech, nevěry, zpronevěra svěřených majetků, uvádění lží a nepravd, proradnost a intriky, neodhalené dopravní přestupky, jde též o poničenou přírodu ad.
Zjednodušeným pohledem by mohl být fakt, že za jisté skutky se stydí, a proto je nechce a ani nebude zveřejňovat. Co by si ostatní pomysleli? Jak by se na něj dívali? Prožívali by zklamání po desítkách let, kdy ho znali jako… a může následovat řada převážně kladných přívlastků a hodnocení či komentářů. Má zapotřebí tak klesnout?
Do celé debaty bych si nyní dovolil přispět zajímavým příspěvkem, na který jsem nedávno narazil v jedné knize. Jak zní plní citace - Život člověka nespočívá v tom, co po sobě zanechá, ale v tom, co chce, aby zůstalo skryto. Zdánlivě se sem vůbec nehodí. Já jsem v předchozích zamyšleních upozorňoval, že by lidský jedinec měl po sobě nechat něco, čeho by si lidé vážili. Ba co by obdivovali. Na druhé straně - kdo je dnes adresně vděčný vynálezci elektrické energie, parního stroje, knihtisku, telefonu, jízdního kola a automobilu? Patrně nikdo. Jako takřka žádný člověk se nestará, jak vypadají a fungují tzv. vnitřnosti PC. Hlavně že vše běží a nejlépe hodně rychle.
Přesto bychom se nad onou tezí měli zamyslet. Možná nás vede ke stylu - nemá cenu se pachtit, abychom se snažili někomu zavděčit a zalíbit, ale snažili se žít svůj život především pro sebe. Co je pro nás důležité a prioritní, bylo, je a bude čistě naší věcí. A pokud se někomu naše procesy, plány a vize a jejich výsledky nelíbí, tak je prostě skryjeme. Otázkou je, zda něco schovávat člověk chce nebo musí. Během války je v lecčems jasno, jak nám ukazují životní příběhy hrdinů i kolaborantů. V mírových dobách se ocitáme jinde. Žijeme jakousi nadstavbu. Podobně jako se v podmínkách velkého hladu a ukrutné žízně a ve velmi nebezpečném prostředí nestaráme o tzv. vysoké myšlenky. Jsme nuceni myslet na uspokojení základních potřeb a zvýšené sféry nám jsou zcela ukradené.
Se zvýšenou pravděpodobností bude svůj přínos mít vytrvalost. Nebylo by přece moudré, abychom svá rozhodnutí, co odhalíme a co skryjeme, každou chvíli měnili. Pak by se naše postoje a algoritmy hodně blížily ustálenému životnímu postřehu - „kam vítr, tam plášť“. Stabilita je výrazným charakteristickým elementem. Neměla by však být pokažena rigidností a nadměrnou konzervativností.
Přemýšlivému jedinci patrně neujde ještě jeden moment. Jeho podstatou je, že nemusí jít o nic velkého. Není nutné se zabývat pouze tzv. životními cíli, úkoly a výsledky. Pokud vyjdeme z každodenních starostí, pak leckdy bude záhodno projevit pohotovou reakci a schovat nějaký předmět či zamaskovat vykonávanou činnost. Třeba hraní karet na PC v zaměstnání či čtení knihy ve škole, dnes spíše pojíždění prstu po displeji. V části případů se bude jednat o nebezpečné prvky a události, které by mohly skončit neblaze. Příslušní specialisté by nám obyčejným občanům poradili, že je třeba často přemýšlet, vytvářet si arzenály vědomostí, dovedností a algoritmů a umět je použít v tzv. správnou chvíli. A právě v jejich rámci po sobě něco zanecháme nebo naopak uschováme. Jako konkrétní příklad bych uvedl stopy. S nimi lze jít na obě strany, nemyslím světové, ale v duchu nadpisu.
