Článek
Když se dnes experti na duševní procesy lidí zamyslí nad stavem u dětí dříve a v současnosti, docházejí k závěru, že předchůdci vydrželi o dost více. Jde o smutné prohlášení zejména ve spojitosti s faktem, že mají k dispozici více informací a lepší nástroje ke zvládání rozličných situací. Poukazují především na souvislosti s plněním praktických úkolů. Neměly mobilní telefony, neseděly nad displeji a nebyly poznamenány sociálními sítěmi. Nevalilo se na ně tolik dez/informací. Z dnešního pohledu byly schopny a leckdy také ochotny překonávat překážky. Popadávaly na páté, šesté, sedmé, někdy i později. Mnohé prokazovaly odolnost.
Dnes jsme žel jinde. Jak zní odpovídající konstatování? Děti se hroutí už na první překážce. Pozor - podle některých poznatků je stav ještě o něco horší. K hroucení někdy dochází žel ještě před ní. Stačí se o ní zmínit a vyvolat její obraz. Tak citelně klesly. Mezi důvody patří, že rodiče se snaží dětem nejen pomáhat, ale v mnoha případech určité akty vykonají za ně. I když jsou lehké a nenáročné. Stav se blíží podobě, kdy děti nedělají skoro nic.
Abych neuváděl obecné stížnosti, předložím dva konkrétní příklady. Na obou se podílejí žáci poslední ročníku ZŠ. První se nejprve nemohl rozhodnout, na jakou školu nastoupí. Ač jeho výsledky nebylo správné a ani možné označit za kvalitní, přesto o jiné verzi než o SŠ neuvažoval. Jaká troufalost. Ve vztahu k rodičům se nechoval nejlépe. Odsuzoval jejich názory, postoje a způsoby chování, ve třídě se ukazoval jako tzv. velký borec. Myslel si asi, že mu svět leží u nohou a nebyl ochoten vidět svůj skutečný stav. Se zvýšenou pravděpodobností tím vznikla příčina, že prováhal termín pro podání přihlášek. Přesto mu pověřená pracovnice školy pomohla, ukrojila si kus svého času a snažila se napravit jeho liknavost a frajerství. Na „našeho“ borce zůstal poslední úkol - odnést obálku na poštu. Nastaly dvě komplikace. Jednak nevěděl, kde se vzpomenutá instituce nachází. Jednak neměl tušení, co tam konkrétně má s obálkou udělat. Tvářil se docela bezradně. Odvaha, všeznalost, troufalost a smělost se jaksi vytratily. Dokud se nic nežádá a jde pouze o hlučnost a kritiku, patřil spolu s ostatními mezi mistry. Jakmile čekal zcela určitý úkon, byť nijak náročný, selhal a ani si neškrtnul. Ani o nenapadlo, že by si ji vyhledal na internetu a na místě se zeptal, co má učinit. Musela zasáhnout dospělá osoba. Berme právě přečtené řádky jako podklad k úvahám, jak mimo děti jsou a jak bývají neschopny něco praktického zařídit.
Svým způsobem ještě více výmluvný a nikoli potěšující je druhý případ. Není dnes již divné, že rodiče vozí děti do školy. Někdy se ovšem jedná o poněkud nepříznivé jevy, jak jsem o nich psal v zamyšlení - Budoucí ministři přijíždějí. Připomenu, že kdyby se mohlo autem zajíždět až k lavici, tak leckdo danou možnost využije. Jen aby dítko nemuselo jít kousek pěšky. Tak si nyní představme žáka posledního ročníku, který je o hlavu vyšší než matka. Právě ona ho přivádí k hlavnímu vchodu a nese mu školní tašku. Poté zvoní na vedení a hlásí, že ho přivádí od návštěvy lékaře. Že by příznačný a charakteristický znak doby? Ještě že na škole vládnou přísná pravidla a rodiče nesmějí děti doprovázet až do šatny a do třídy. Kde by se ochraňující matka zastavila? Nebo by zůstala i na výuku?
Zbývá se zamyslet, kam dále se ještě obrazy skutečnosti mohou posunout. Úplně mě nenapadá, koho bychom se měli zeptat. Filozofů? Psychologů? Sociologů? Věštců? Pomohly by nám snad vědmy? A co futuristé a vizionáři? Rozhodně se nemůžeme spokojit se znepokojenými výroky seniorů - „tak tohle za nás nebývalo“, „to býval jiný pořádek“ a „nějak tu dnešní dobu nechápu“, „co ti rodiče dělají, že mají tak nevychované haranty?“, „já jsem z toho všeho vedle“, „jenom kroutím hlavou, to jim v té škole nic neřeknou?“ apod. Opravdu - měla by se škola více starat? Je v náplni její práce a péče dotahovat nedostatky v konání rodičů či je zcela nahrazovat? Má za úkol děti trénovat, aby na první překážce nepadaly?
