Článek
Jestliže jsou hasiči povoláni do akce, nemohou se zdráhat, naopak musejí odložit, co právě dělají a vyrazit na místo zásahu. Žádné odklady nejsou povoleny. Pokud se podíváme na policejní orgány, postupují do určité doby stejně či podobně. Pokud však pátrání není úspěšné a nelze pachatele odhalit, dochází k odkladu věci.
Nastal čas se od složek IZS, a na jejich práci složek rozličným způsobem navazujících, přesunout do školního prostředí. Čeho se mj. dopátráme? Od specialistů na pedagogické a psychologické procesy víme, že přibližně v čase dosažení šesti let věku by obyčejné dítě mělo být připraveno, aby školní docházku zahájilo. Mělo by naplnit všechny tři základní složky zralosti, tj. v tělesné a duševní rovině a v sociální oblasti. Poměrně často se stává, že dítě by nástup a fungování zvládlo, ale rodiče ho „raději“ nechají doma. Chrání ho a litují.
Odborníci hovoří o výskytu a rozšiřování tzv. falešné zralosti. Pojem si máme vysvětlit tak, že dítě na ni dosáhlo nebo se jí silně přibližuje, přesto mu není umožněno a přáno, aby do školy šlo. Je otázkou, jestli samo může něco ovlivnit. Třeba pociťuje strach a mezi tolik dětí se mu nechce. Stačí, aby zaslechlo, jak se ke škole a k dění v ní vyjadřuje starší bratr či sestra. Už dnes má nahnáno! Uvedený fenomén by rozhodně neměl být podceňován. Vraťme se na chvíli v duchu k části mého předchozího textu, s jakými cíli a předsevzetími matky a otcové přicházejí do poraden. Jaká je skutečně struktura jejich osobní motivace?
Leccos nám napoví položení dotazu, který se školou a podmínkami v ní může, ale nemusí souviset. Je na dnešní děti vyvíjen velký tlak? Nebo půjde spíše o malý tlak? Tak zní věty s otazníkem do poměrně velké a dlouhé debaty. Jak vypadají krajní pohledy? První hlásá - děti se dnes mají tak dobře, jak se jim nikdy v historii lidstva nevedlo. Nedostávají skoro žádné úkoly, doma a ani ve škole. Mají příliš mnoho prostoru pro mimoškolní a nepracovní aktivity. Dospělí se jich bojí, poněvadž dítě je dnes nedotknutelné a je nad všemi a nad vším. Rodiče mají strach ho zatěžovat, aby se nedostali do hledáčku určitých orgánů - a hlavně aby lidi neřekli. Učitelé prožívají obavy, aby si nevysloužili zvýšenou pozornost a následně kritičnost matek a otců, že se na jejich potomky „příliš zaměřili“. Logickým dopadem je pokles požadavků.
Ve druhém se dozvíme, že doposud nikdy děti nežily složitější život. Jsou vystaveny každodennímu tlaku ze strany tzv. velké i malé společnosti, tj. třídy. Dalším značně nebezpečným úsekem jsou sociální sítě. Ne vždy se tam setkají pouze s dezinformacemi, ale nachází se jich tam vysoké procento z celkového obsahu. Denně je dáván na vědomí princip konkurenceschopnosti, který je efektivně a kladně využit v malé části případů.
Dále zde máme proces neustálého srovnávání. Většině se nechce pracovat, a proto kladené vzory a cíle vidí jako ohrožující, omezující a srážející. Je nabíledni, že pokud by děti měly natrénováno, ocitaly by se docela jinde a neplatilo by pro ně poznání, že se hroutí již na první vážnější překážce. Některé ještě dříve. Stačí, aby se o ní doslechly. Tak bývají zesláblé…
Doporučení expertů se nám nemusí líbit, ale zní jednoznačně - musí se více pracovat. Rozhodně snížit rozsah nudy, nicnedělání a prázdné, tj. málo přínosné zábavy. A poněvadž je před ZŠ dítě hodně času doma, je zákonité, kdo musí jeho připravenost na dobu povinné školní docházky odpracovat. Bylo by snad spravedlivé, aby děti bez tréninku dosahovaly výtečných výsledků? Třeba samých jedniček? Nikoli náhodou doplním známé životní moudrosti - „bez práce nejsou koláče“, „komu se nelení, tomu se zelení“, „co si kdo nadrobí, ať si také sní“, „jak k jídlu, tak k dílu“, „jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá“ a zakončím - „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“.
