Článek
Patrně se shodneme, že děti za rodiči existují. Například nás napadne, že se tak děje v automobilu. Rodič sedí vepředu a řídí. Dítě je usazeno dozadu. Leckdy vidíme při procházce hustším lesem proces, kdy matky a/nebo otcové jdou v čele, aby kontrolovali krajinu před sebou a chránili své ratolesti před případnými riziky. Podobné obrázky spatříme rovněž při konání na lyžařských sjezdovkách, hlavně pokud jsou děti malé a dospělí je předtím naučili pouze část sjezdařské abecedy.
Dnes se blíže podíváme na některé další možné varianty, které se tu mohou vyskytnout. Rád bych upozornil na dva konkrétní příklady, abychom si rozšířili obzory. Žel ani jeden z nich nebude zavánět zvýšenou radostností. V prvním kráčí náctiletá slečna přibližně šest kroků pozadu za svým otcem. On je vyšší postavy. Nepatří sice mezi hřmotné, ale kdyby jí dal ránu, klidně by mohla „lehnout“. A možná se tak děje. Příběh se stal v nejmenovaném větším OC a pochází z úst důvěryhodné osoby, která se zabývá výchovou dětí onoho věku. Co se jí podařilo zachytit?
Vidíme, že její hlava je svěšená a výraz neveselý. Co asi prožívá? Paní se na ni dívala vcelku profesionálně. Za léta v oblasti přece jenom získala nějaké poznatky a cit. Nedalo jí a chvíli dvojici pozorovala, ač nadbytkem svého času zrovna neoplývala. Chodba byla dlouhá, ale dívka stále šla za ním. Nijak se nesnažila přibližovat a zapříst hovor. Je otázka, zda by měl dobrý obsah a smysl. V daném věku se neví a odhady vůbec nemusejí patřit mezi přesné, jak si sdělíme o kousek dále. Pak se stalo, že se otec zastavil a něco směrem k ní říkal. Dívka ochotně přikývla, obličej radost neprozradil a stále udržovala odstup. Otec přistoupil k jednomu z prodejních pultů a zakoupil nějakou drobnost. Paní ji nedokázala přesně rozlišit. Nebyla zase tak blízko. Podstatné je, že děvče malý předmět převzalo a drželo ho skoro jako svátost. Podle nápisu nad vstupem rozhodně nešlo o krámek se zlatem a šperky, takže cena nemohla být závratně vysoká. Paní se zdálo, jako kdyby v rodině fungovaly jakési zvláštní vztahy. Dítě se otce patrně obávalo, a tak mu nechávalo „náskok“. Projevilo vděčnost za zakoupenou maličkost. Tak se přece projevují děti, které nežijí v úplně standardním prostředí. Neřkuli spokojeném a pozitivním. Otec vše řídil, takže šlo o případ, kdy jí samotné nebylo dovoleno si něco koupit, ale aspoň si mohla přát, byl jí položen dotaz a přání vyhověno. Nebo bychom zblízka zjistili, že přání otec nerespektoval a koupil věc, kterou on vnímal pro ni jako „nejlepší“? A vyhodnotil její názor jako „zbytečný“? Přesně nevíme.
Nyní pokročíme k druhé variantě. V ní se ocitají děti dvě, není úplně důležité, že jde o chlapce ve velmi podobném věku. Též oni udržují odstup několika kroků. Rozhodně však nemají hlavy dolů. Naopak jsou vzpřímeni. Ne však hrdě. Spíše demonstrují svoji nadřazenost nad světem. Jak ostatně k onomu náctiletému věku patří. Mají v rukou předměty, ale nesporně s nimi nenakládají jako se svátostí po vzoru naší slečny. S onou paní jsme se zamýšleli nad podobami a ne/shodami. Mj. uvedla, že její děti se také občas drží vzadu, ale mají docela jiné důvody. Totiž nechtějí být veřejností se svými rodiči spojováni. Vždyť by se za ně museli stydět. Kupříkladu za jejich oblečení, podobu komunikačních postupů / tzv. blbé dotazy /, názory a postoje atd. Nezávislý pozorovatel by na nich ovšem nic „divného“ neshledal. Kromě sehnání a pokusů o užití poznatků specialistů nezbývá dospělým než pár roků čekat a doufat, že tzv. pubertální manýry odezní. Pak by si všichni mohli vzájemně od sebe trochu odpočinout. A postupovat pěšky pospolu. Je do diskuse, zda se tak někdy v budoucnu stane u výše vzpomenuté slečny. Tam může být bez ohledu na zákonitý vývoj stav setrvalý, tj. ne zcela přirozený a vhodný. Třeba někdy uvidíme a uslyšíme…
