Článek
Na počátku je pro mě důležité zveřejnit poznámku, že budoucí řádky a věty nebudou o dětské pornografii, ani ji nebudu schvalovat, natož ponoukat k jejímu vytváření a šíření. Je jasně za čarou a bylo by zapotřebí, aby ji tak chápali všichni dospělí. Byť pro někoho půjde o značně obtížný krok. Žel se mu určitým způsobem zformovala nervová soustava a nyní se ocitá v kontroverzi se zákony společnosti a se zásadami slušného chování. Nejen on má za úkol se podílet na regulaci svého prožívání, myšlení a chování.
Kdo bude trochu přemýšlet, dovtípí se, že by se mohlo jednat o poněkud zvláštní setkání dětí. Pochopitelně nejlépe bez přítomnosti dospělých. Hlavně rodičů. Uvedený „kousek“ má za sebou zřejmě skoro každý. Mezi klasické kroky dětí patří, že si vzájemně ukazují svoje pohlavní orgány. Může jít o kamaráda, se kterým se dítě relativně dlouho zná. Na druhé straně se někdy objeví tzv. nová osoba. Třeba když dítě tráví letní prázdniny u babičky a do vedlejšího domu přijede neznámé dítě v přibližně stejném věku. Nejdříve kolem sebe chodí bez povšimnutí, ale zvědavost se probudí a roste, až spolu po čase navážou vztah, který pod vlivem určitých okolností akceleruje. Jeden nebo oba začnou projevovat vyšší stupeň uvedené zvědavosti, a tak není překvapení, že usilují o poznání tajemství opačného pohlaví. Zejména o rozdílné tělesné znaky. Zdá se mi vhodné dodat, že kráčí o přirozený proces.
Mnohdy dochází k poznávacím aktům, přičemž pouze část dětí si uvědomuje riziko, které může vzniknout. Má se na mysli, že by jejich aktivity mohly být spatřeny a odhaleny někým z dospělých. Kdo by neznal slovo - načapat? Jestliže se dospělá osoba v tzv. nevhodný čas objeví, zpravidla se ozvou věty jako - „no co se to tu děje?“, „co to tady děláte“, „co to tady provozujete?“, „no že se nestydíte, taková čuňárna!“ a jim podobné. Leckdo je zřejmě zaslechl a možná si dodnes pamatuje na pocity, které ho tehdy zaplavily. Nastává fáze rychlého oblékání nebo aspoň upravování a snaha opustit nebezpečné místo co nejrychleji. Za povšimnutí stojí, že nejvíce se dospělý oboří zpravidla na vlastní dítě. Navíc se u něj spojí několik dřívějších poznatků, zkušeností a pocitů, kdy mu hlava vytvoří a nabídne jakousi černou čáru, která spojí předchozí události s dnešním „velkým proviněním“.
Některé děti se začnou bránit a používají vyjádření - „my nic neděláme“. Jejich slova se dostávají do rozporu s praktickým chováním, což spustí v dospělé osobě další vlnu negativních slov a nápadů jako - „no počkej, já ti dám, že nic neděláš, on ti to táta / máma / vysvětlí, až jim to řeknu“ a také „ještě slovo a přimluvím se za pořádný výprask“. Děti jsou samozřejmě vystrašeny a zaraženě mlčí. Někdy se ovšem pustí do smlouvání, které vyznívá spíše jako doprošování a škemrání. Ne vždy se tak děje. Občas se dospělý může setkat s docela nečekaným vývojem.
Jak by asi mohly vypadat reakce odhalujícího jedince, kdyby byl konfrontován se stanoviskem - „náhodou, paní J., to bylo moc zajímavé, takhle jsem svého tátu / mámu / ještě nikdy neviděl/a“. A stejně tak můžeme představit slovní reakci chlapce. Kdo by se divil následujícímu kroku v podobě - člověk sepne ruce, vzhlédne k nebi a vypustí tezi - „co jen z tebe, holka / chlapče vyroste?“. Mezi cíle vystoupení dospělých se řadí, aby přistižené děti co nejvíce zastrašili a aby cítily co nejvíce studu. A mělo by dojít v jejich přístupech a chování ke změně tak, aby „ten hrůzný kousek“ již nikdy neopakovaly. Opravdu postupují správně?
Není úplně jedno, co se děje dále. Opravdu je hrozba splněna? Předá osoba po načapání informaci rodičům? Jak oni budou reagovat? Vyrobí z přirozeného kroku tzv. maxi-událost? Budou pokračovat v tezích, které děti již předtím zaslechly? Pak by se jednalo o naplnění známého životního jevu -kout železo, dokud je žhavé. Dostane se ke slovu trestání? Dokonce nějaká forma násilí? Vše je ve hře. Rozhodně by však měli zachovat klid a myslet, co vše se vlivem jejich aktuálních a případných budoucích kroků ne/stane. Tady mezi velmi prospěšné pomůcky patří, aby si sami vzpomněli, zda se v uvedené situaci ocitli, jestli došlo k odhalení a jak vypadaly reakce dospělé osoby. A jaké tehdy měli pocity a co se dělo dále? Nepochybně něco přijde…
PS: Jako poslední mě napadá, jak se bude proces vyvíjet, když nám narůstá počet pohlavních identit. Klesne zájem o přehlídky? Nebo naopak jejich počet vzroste? Měli by být rodiče více ve střehu? S kým se mají poradit?
