Článek
Na začátku jako autor připomenu, že budeme navazovat na předchozí popis a vzpomínky jisté zaměstnankyně instituce s názvem Úřadu práce. Opět jí dám prostor, aby povídala:
Již jsem vzpomněla, že navenek na našem úseku vládne něco jako dobré vztahy. Když porovnám naše místo s pobočkou známé, o níž jsem se minule zmínila, jsem v lepší situaci. Ale jak se říká, nemá se chválit den před večerem. Proto tak nebudu činit, ale poznamenám, co vidím a cítím.
Naše osazenstvo se moc nemění. Kdyby někoho zajímaly důvody naší „personální stability“, jak se oficiálně říká, patří sem, že skoro nikoho neláká pracovat za peníze, které my máme. Zvenku by člověk mohl být lákán. Třeba jak si tu hezky sedíme v teple v kanceláři. Zláká takový obraz někoho? Zdá se, že nikoli. Ale proč? Určitě je lepší být zde než venku za jakéhokoli počasí zametat, něco opravovat, nemluvě o řidičích, jimž denně hrozí různé nebezpečné situace. Manžel sousedky pracuje u dopravní firmy. Občas se sejdeme, abychom poklábosili nad dvojkou vína. Co slyším, rozhodně bych nechtěla zažívat. Ale nechám auta a řidiče. Chci přece mluvit o našem ÚP.
Člověk by čekal, že sem přijde někdo mladý po získání maturitního vysvědčení. Bude v teple, nenadře se, sedí si u PC atd. Rády bychom ho zapracovaly a pomohly mu. Zřídka se však někdo objeví. Pravda je, že nikdo mladý zde za o něco více, než je minimální mzda, nenastoupí. A už vůbec ne člověk s VŠ vzděláním nebo s odbornou praxí. Proč by sem šel? Vždyť by bral méně než jinde a vykonával by práci, která nemá mezi lidmi dobrou pověst, jak jsem již dříve naznačila. Když někoho slyším, jak o ÚP mluví, slyším, že „nejsem ta paní z kanceláře, která je hodná a pomáhá“, ale spíše nás mají za ty, které si pořád něco vymýšlejí, obtěžují a šikanují jiné. My přitom jen vyžadujeme, co se po nás chce a co patří do našich povinností.
Navíc by zájemce o pracovní působení na ÚP byl nucen se potkávat s typy osob, o které se tady máme starat. A my se fakt snažíme. I když část z nich vyloženě nechce spolupracovat a protiví se. Nemají o naše služby zájem a nechce se jim někde pracovat. Vysvětlujeme, přemlouváme, nabízíme. Často marně. Tohle se mladším nechce řešit. Jakmile se toto dozvědí a zeptají se na peníze, už vidíme, jak se zvedají a odejdou. Dopadem bývá, že tu zůstáváme my starší referenti a referentky. Máme sice hodně poznatků a zkušeností, které rozhodně využijeme, ale také musím přiznat, že leckteří z nás čekají, jestli tu vydržíme do důchodu. Nejlépe za předpokladu, že budeme moci dělat tu samou práci. Ale jestli to tak vydrží, vůbec nevíme a nikdo nám nic nesdělí. Žijeme a pracujeme v trvalé nejistotě. To není příjemné.
Tady se vlastně přibližuji k otázkám, jak jsem je zmínila, že si kladou na pobočce u mé známé. Zrovna předevčírem se zamýšlela, kdo má větší šanci uspět, zůstat a komu bude ponechána jeho práce. Bude nadřízený postupovat podle toho, jak kdo vypadá? Jakých dosahuje výsledků? Jak je v práci dlouho? Jaký má zdravotní stav? Že třeba po vedení nic nežádá? Jestli má potřebnou loajalitu? Je snaživý? Jak je oblíben u nadřízených? Jestli je s nimi kamarád? Má ochotu tzv. podávat informace / ano, existují horší označení, že? /. Při setkání jsem jí odmítla souhlas s tím, že by se tak postupovalo. Ale jak nad tím vším s odstupem přemýšlím, jí vyřčené dotazy se mi zdají čím dál reálnější. Trefnější. A hrozivější!
Docela se mi ulevilo, ale současně se cítím trochu oslabená a unavená, tak si dovolím pokračovat někdy za pár dnů. Prosím, i když s naším ÚP nemáte nic do činění, držte mně a ostatním palce a pěsti, ať vydržíme. A kdo k nám chodíte, prosíme, buďte k nám ohleduplnější. Naše situace je fakt děsná. A zdá se, že nebude lépe. O tom bych napsala příště. Nechte mě prosím vydechnout.
