Článek
Jak jsem nedávno slíbil, tak vykonávám / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-hokej-na-uradu-prace-verze-2024-89112/.
V příštích řádcích a odstavcích jsem se snažil co nejvěrněji zachytit a popsat vyprávění paní, která léta pracuje na Úřadu práce. Hned jsem poznal, že se neocitla ve snadné konstelaci. Myslím si, že by se o ní a o jejích pocitech měli dozvědět další. Nejlépe i představení. Její totožnost zde nelze odhalit. Jistě si po dočtení představíte, co by se / nejen s ní / mohlo odehrát… Předávám slovo:
Moje situace není snadná. Asi nikdo tzv. zvenku neví, co se u nás děje. Lidé se na nás dívají asi spíše jako na instituci, která jim překáží, obtěžuje je, často po nich něco chce. Ale my přece musíme dělat svou práci. Kdybych se na ni vykašlala nebo se nějak ozvala, za chvíli by mě vyhodili. Musím vše dodržovat. Jsem pod denním dohledem. A právě tady se chci zamyslet a trochu vypovídat. I když se bojím…
Přiznám se, že nejsem nejmladší. Jako referentka pracuji více než dvacet roků. Takže něco pamatuji, i když ne tolik jako dlouhověcí pamětníci. Třeba ti z války. Kdybych měla zhodnotit uplynulou dobu, všimla jsem si, že úkolů neustále přibývá. Zvyšují se požadavky. Vedení nahoře je pořád přísnější. Naproti tomu chování lidí, kteří k nám přicházejí, se pořád zhoršuje. Nezřídka bývají neslušní a agresivní. Nepěkná slova jsou na denním pořádku. Já jsem zatím nějakému vyloženě ostrému útoku nečelila, ale čekám, že by k němu mohlo dojít. Netěším se. Obávám se. Mám strach. Mě a kolegyně velmi vystrašil případ, který se stal paní referentce v Praze. Jak si možná někdo vzpomene, skončil její vraždou. Hrozné. Myslíte, že pak chodím já a ostatní do práce v klidu? Dokonce natěšené? Nikoli. Není důvod.
Často se snažím se den dopředu podívat, kdo mi přijde následující den. Přiznám se, že u některých jmen nemám dobrý pocit, ba že se mi trochu rozklepe srdce. Cítím slabo v kolenou. Ještě že sedím. A jsem ve střehu. Jak se bude chovat? S čím vyrukuje? Vynadá mi? Bude mě považovat za… raději ani nevyslovuji za co. Bude mi nějak vyhrožovat? Jak se mám duševně připravit? Nikdo mi tady neporadí. Mám si já někoho hledat? Nejde o starost zaměstnavatele? Někdy mě napadne, jaká je kvalita mé práce, když během ní mám strach. Určitě má vliv. Ale komu to můžu sdělit? Když se tak zamyslím, ani se některým političkám nedivím, že skončily. Co ty si musejí vyslechnout a o sobě přečíst?
Na našem úseku je nás několik. Dalo by se říct, že jsme docela parta. Možná i dobrá. Nebo aspoň si to myslím. Zvenku to tak vypadá. Tykáme si, oslovujeme se hezky křestními jmény, občas se na sebe usmějeme, pomáháme si. Mohu se přesto mýlit. Jak víme, dospělí se umějí přetvařovat a chovat se velmi hezky a až sladce. A překvapit dokáže někdo i po mnoha letech. Třeba v manželství, že? Přesto se mi v posledních týdnech nezdá vše úplně v pořádku. Jedna známá z jiné pobočky mi vykládala, jak se u nich od jara zvyšuje tlak a lidi se vybarvují. Sledují se podezřívavými pohledy. Ba až ostřížími a nevraživými. Mají nastražené uši, aby zachytili, co kdo a komu říká. A také jak často kdo spolu mluví. Jestli prý nekují pikle! Jako prý kdyby si kladli otázky - kdo půjde z kola první ven? Kdo si místo naopak zachová? A kdy se tak stane? nebo sem přijde někdo cizí? O koho půjde? Jaký bude? Máme se bát?
Mám na srdci více, ale musím si ještě uspořádat další myšlenky, abych nepůsobila chaoticky, jak se mezi lidmi říká, a tak si dáme krátkou přestávku. Snad mě mezitím nenajdou a nepropustí. Ale to bych pak mohla říct už všechno.
