Článek
Občas narazíme na lidi, kteří se o někom a o něčem dohadují. Padají konstatování jako - „chová se nepříjemně“, „všechno mu trvá moc dlouho“, „od něj se nedá čekat nic pěkného“, „je třeba si na ni dávat pozor“, „jeho neslušné praktiky byste měli znát“ atd. Nakolik jim můžeme věřit? Je na ně spolehnutí? Nebo bychom si výroky měli ověřit? U koho? A máme dostatek času?
Právě, s prvkem času budou příští řádky hodně souviset. Jak vypadají běžná setkání lidí? Existuje několik typů. Někteří se spolu zastaví a dlouze probírají, co se stalo jim, blízkým, odtud přeskočí na počasí, politiku, ceny zboží v obchodech, přirozeně se dotknou sféry zdraví, pro které oni sami mnoho nevykonají. Jindy jsme svědky vyslovení několika spíše formálních vět. Možná i vy jste registrovali setkání, kdy se k sobě lidští jedinci blíží, zdraví se jako velmi dobří známí, ptají se „jak se máš“, ale nezastavují se ve své chůzi. Ba někdy ani nezpomalují. Jasně tak dávají něco najevo, že? Možná kromě nedostatku času i určité pohrdání druhým člověkem? Na jejich obranu by mělo být dodáno, že leckdo opravdu spěchá, třeba vyzvednout potomka do MŠ, kde se blíží doba uzavření předškolního zařízení. Dalo by se předložit hned několik konkrétních příkladů.
Nyní se blíže podíváme na tradiční komunikační podobu mezi lidmi. Jedná se o telefonování. Jak víme, poměry se tu na rozdíl od minulých desetiletí hodně změnily. Je však otázkou do diskuse, jestli šlo o směr k lepšímu. Zajisté jsme se po stránce technologií dostali na kvalitativně podstatně vyšší stupeň. Ale co sama kvalita naší řeči? Pro řadu lidí je typické, že s jinými mluví proto, že mohou a nikoli že je o čem. Že by šlo o mlácení prázdné slámy? Velmi zajímavé téma pro některé z příštích setkání.
Pojďme k jádru věci. Jak by se mohlo či mělo naložit s lidmi, kteří nejsou schopni stručného telefonického rozhovoru? Prvním krokem je debata, co je „krátké a stručné“ a co naopak zařadíme mezi dlouhé podoby. Dalo by se napsat, že někdo zavolání někomu považuje za možnost se vypovídat ze všeho, co ho napadne a co ho aktuálně tlačí a trápí. A také co ho napadne s ohledem na budoucnost. Možná by nám pro lepší pochopení mohl pomoci obrázek v duchu známých cedulí - „likvidační výprodej“ či „totální výprodej“. Všechno musí být prodáno, zde řečeno, vysloveno, předáno. IT specialista by snad mluvil o vyčištění harddisku.
Další pohled. Má potenciální poslouchající možnost se na něj připravit? Bude třeba dopředu vědět, kdy se mu dotyčná osoba ozve? Pozná hrozící proces, až když se objeví jméno či číslo na displeji? Nebo na „nekonečnost“ přijde až v průběhu litanií volajícího? Když hovor zmíněného typu jako skutečný přijde, člověk, aby si udělal opravdu kus volna. V nadsázce řečeno, aby si vzal v práci náhradní volno. Jiným řešením je mít po ruce věci a úkoly, které může mezitím plnit. Třeba rovnat prádlo do skříně, zalévat květiny, otírat prach…
Někdy se pokusy o ukončování hovoru jeví jako zbytečné. Volající si nedá pokoj, nedokáže přestat. Vše z něj musí ven. Leckdy se žel vyskytne uspořádání, kdy ho během telefonování napadnou další úseky, záležitosti a souvislosti s již řečeným, a navíc má nutkání pokračovat. Leckdo už ztratil citlivost pro situaci a dokončí své „velké dílo“. Často bez ohledu na pocity a stavy jiných. Jaké máte zkušenosti? Nabízí se vhodné doporučení? Kupříkladu hovořícího jedince vymáčknout a poté se vymluvit na technické potíže? Nebo telefon zcela vypnout?
Odkaz, který s tématem dost souvisí:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-jak-nemame-cas-a-o-co-prichazime-133715
