Článek
Jistě nechci vstupovat do práce odborníkům. Nicméně na základě studia, absolvovaných porad u firmy s desítkami řidičů a s využitím vlastních poznatků a zkušeností se snad vyslovit mohu. Co bych rád předal?
Mezi skutečně kladné rady patří, že by se řidič měl před cestou najíst a napít, ne však nadměrně. Myslím co do množství a druhu jídla. Rozhodně chybou je pojíst pořádný kus kachny. Leckdo by měl mít zážitek, jak ho snědený těžký oběd částečně vyřadí i z činnosti, která vyžaduje nižší stupeň pozornost než řízení vozidla. Někteří lidé mluví o pocitu vláčnosti.
Určitě by se měl dostatečně vyspat. Proč si mnozí lidé plánují svoje cesty tak nevhodně, že na ně vyrážejí skoro rovnou ze zaměstnání? Přijedou na poslední chvíli domů, rychle vše naházet do vozidla a frčí se do K. Je dobré vědět, že v řidičově hlavě se zvláštním způsobem sčítají jevy a procesy, jichž byl účasten nebo jen svědkem. Nebo něco slyšel. Navíc sem vchází, co se za poslední dobu odehrálo doma. Ke všemu se přidružují následující otázky. Máme s sebou všechno? Doklady? Peníze? Platební karty? Jídlo? Mobilní telefony? Klíče? Poukazy? Plavky? A mohlo by se pokračovat. Jasně je vidět, v jakém kdo žije spěchu, neuspořádanosti a ba až v chaosu. Nestačí věřit, že vše dopadne dobře. Statistiky vyznívají neúprosně. Nebylo by lepší si vytvořit odpovídající časové proporce, abychom se připravili v klidu? Nebo jsme se chtěli ocitnout na závodech? Je opravdu tak důležité jet rychle a možná až agresivně? Co se stane, pokud vytouženého cíle dosáhneme o třicet minut, hodinu či dvě později? A co řešení v podobě vyjet dříve? Mimo frekventovaný den, odpočinutý a po důkladné kontrole propriet?
Zastávky po cestě. Ano, uzlový bod. Spěcháme a nemáme na ně čas. Myslíme si - „to dáme“ a „mně se ty knížecí rady netýkají, mám přece zkušenosti“. Jenže působení psychologických mechanismů a zákonů nelze oklamat. Přichází únava a pochází z více zdrojů. Vozidla kolem nás, teplota, puštěné zprávy, hlasitá hudba, dotazy dětí, témata ze strany spolujezdce, chuť na cigaretu atd. Opět se bude jednat o specifické součty. Nikdo z laiků neví, jak přesně mu jeho hlava funguje. Je-li aspoň trochu kritický a uznalý, připustí, že dělá chyby. A proč by se nevyskytly rovněž za volantem? Chceme spoléhat na jakousi „šťastnou hvězdu“?
Nelze se nezastavit u dětí. Zpravidla říkáme, že jde o naše poklady. Mnohé pro ně uděláme. Obvykle více než je potřebné. Ale rozmazlováním a nadměrnou ochranou se nehodlám zabývat. Upozorním na současný nešvar, kdy jako dospělí je necháme podlehnout nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Mám na mysli obrazy, jak s dětmi během jízdy vůbec nemluvíme a jsme žel spokojeni, jak jsou na zadních sedačkách potichu, poněvadž mají mobilní telefony a tablety. Jak je příjemné, že neotravují! Uvědomuji si, jak je obtěžující, když často kladou otázku „kdy tam budeme?“. Sám ji často slýchám. Ale pořád jde o lepší verzi než mlčení, které ukolébává. Navíc promarňujeme příležitost s dětmi mluvit, něco se dozvědět, poznat je, obohatit se vzájemně, mít spolu obyčejný lidský kontakt, který se neustále snižuje, oklešťuje a téměř vytrácí.
Rad by se nashromáždilo více. Třeba chování během zastávky. Nikoli káva. Pouze voda a projít se aspoň několik desítek metrů. Stovky by byly lepší. Ba hodil by se malý pěší výlet. Na jiné myšlenky by přišli všichni, a ještě se může udělat kus užitečné práce ve vzdělávání dětí a při upevnění vztahů rodiny jako celku. Zážitky! Zacvičit si, nikoli zase si sednout. Zcela změnit zaměření myšlení. Okysličit krev a tělo. Předejít mikrospánku. Velký zabiják.
Co dále? Všimnout si stavu na místě. Co tam roste? Nevidíme nějaké zvíře? Dávat potomkům hádanky. Aktivovat sebe i je. Zhluboka dýchat. Trochu se nadchnout. Napít se a lehce se najíst. Navázat na předchozí hovor. Ujistit se, že spolujezdec neusne a bude řidiče kladně podporovat při dalším úseku atd. Pozor - nevěřte všemu, co je vám předkládáno, jak moudře před stoletími prohlásil myslitel J. A. Komenský. Co si vyberete? Má pravdu moderátor s kávou nebo já? Nebo existuje nějaká další?
