Článek
Kdo by se nad nadpisem zamyslel, patrně by vyslovil námitku. Logika věci napovídá, že bych uvedené kladné body měl spíše získat, ne? Co se stalo?
Do vysvětlení jistě patří působení psychologických mechanismů a zákonů. Ne vždy se lidem totiž líbí, co jim člověk nabídne, případně vykoná v jejich prospěch. Ano, klidně může být vedena řeč o světově známých dobrých úmyslech. Skoro každý bude mít nemilou zkušenost, jak něco myslel dobře, ale osoba na druhé straně viděla věc jinak. Ne všechna pomoc je vítána! Někdy k poznání dojde ještě před uskutečněním určitého aktu. Poté lze škodě u adresáta zabránit. Ale co zklamání a jemu blízké pocity u potenciálního vykonavatele?
Příběh se odehrál během zimního období. Navíc v něm významnou roli odehrálo chladné počasí, napadaný sníh a zledovatělý povrch. Takže ho lze považovat i po letech za aktuální právě v současných dnech. Jak se dá čekat, zmíněný typ počasí má dost velký vliv, co člověk ne/udělá. S vysokou pravděpodobností můžeme očekávat, že hodně lidí zůstane doma. Ani nevystrčí nos ven, jak se mezi lidmi říká. Je pocitově asi lepší se doma pustit do ne zrovna oblíbeného uklízení, než aby se šlo ven a někde se mrzlo. Zejména pokud fouká protivný vítr, jak ho dost často v posledních letech zažíváme.
Právě jsem odcházel od jedné blízké osoby, kde jsem měl na starost něco jako drobnou výpomoc v domácnosti. Úkol se mi podařilo splnit a nyní mě čekala cesta nazpět. Již jsem věděl, že si musím dávat pozor. Vládl konec ledna a právě probíhající část zimního období o sobě dávala silně vědět. Protože jsem na nohou nebyl vybaven jako do hor, musel jsem našlapovat tím opatrněji. Nechtěl jsem skončit s něčím naraženým, natož naštípnutým či zlomeným. Což se na kluzkém povrchu odehraje poměrně snadno. Od původně cílového domu jsem stoupal vzhůru. Prozatím bez uklouznutí. U vrat jsem vzhlédl na další díl cesty, která již tvoří místní komunikaci. Skoro vůbec nebyla ošetřena. Zatímco jsem se činil na vzpomenutém místě, nic se kolem posypu nezměnilo. Na vršku jsem si povšiml ženské postavy. Zrak mi již neslouží tak dobře jako v časovém pásmu dospívání, a tak jsem si nebyl zcela jist. Vrátil jsem své oči ke svým nohám, aby co nejbedlivěji sledoval stopu. Náhle zazněl přidušený výkřik. Zraky mi vylétly vzhůru a spatřil jsem paní na zemi. Snížil jsem opatrnost a přidal do kroku. Přibližně z pěti metrů jsem nabyl jistoty, o koho se jedná. Šlo o starší paní ze sousedství. Občas jsem ji potkával, leč v předchozích měsících se poněkud vytratila. Jak jsem měl možnost se dozvědět, zdraví jí přestalo plně sloužit, a tak se ven již moc nevydávala. Proto jsem se drobet podivil, že ji vidím mimo dům a dvůr. A ještě v nikoli příznivých podmínkách.
Místo nových kol úvah jsem přispěchal k ní a snažil se jí pomoci. Ležela dost bezmocně a sama by nejspíše nevstala. Na dotaz, zda ji něco bolí, zavrtěla hlavou. Asi opravdu ne, neboť na ní nebyly patrné známky bolesti. Zeptal jsem se, jakým způsobem chce nejlépe vstát. Sníh nebyl mokrý, a tak se nemuselo dramaticky spěchat. Podala stručný popis. Tak jsem jí pomohl dostat se na obě kolena. Posléze se mě chytila za předloktí a za mého podílu na zvedání se jí podařilo postavit. Chvíli se vydýchávala a nabývala rovnováhy. Následně jsme zamířili do jejího cíle. Měla domluveno dostaveníčko u J., kterou jsem rovněž dobře znal. Paní jsem „předal“ a s pocitem pozitivního skutku jsem zamířil domů.
Teď se naplní druhá část nadpisu. Po pár dnech jsem se při další návštěvě téhož domu dozvěděl, jak sousedka upadla a jak jí pomohl… Ano, čekal jsem, jak budu jmenován a pochválen. Jenže se nestalo. Upadlá paní neměla brýle, a tak mě nerozeznala. Myslela si, že jí pomohl někdo jiný. Padlo i jméno! On pověstné kladné body získal, zatímco já je ztratil… Měl jsem sdělit, že…? Částečně se tu uplatnil ustálený životní postřeh - „za dobrotu na žebrotu“.
