Článek
I když je nadpis napsán v první osobě jednotného čísla, nejde o můj vlastní zážitek. Na druhé straně netvrdím, že bych chtěl jakkoli popřít svou sympatii s ním. Ovšem kdo mě zná, bude se divit. Mezi moje zásady rozhodně patří nekouřit a v blízkosti psů se chovat se zvýšenou opatrností. Jeden se do mě kdysi zakousl, a tak vím svoje. Jak jde vše dohromady? Zdá se, že je tu co vysvětlovat.
Pro počátek upřesním, že v hlavní roli vystupuje jedna mně blízká osoba. Její identifikaci nepřipouštím. Asi by se svým odtajněním nesouhlasila. Zážitek uvést mohu. Proč bych měl kazit jinak dobré vztahy? Koronavirus zasáhl každého obyvatele naší země, byť se jednalo o velmi rozdílné rozsahy. Tak by se aspoň dalo usuzovat s přihlédnutím na postoje k očkování, které by mohly vytvořit docela samostatnou a obsáhlou kapitolu. Poměrně dlouho před zahájením aplikace očkovacích kroků byly přijaty zásadní restrikce. Až na výjimky nešlo o překvapení. Skutečností se staly mimořádné podmínky, na které bylo nutno reagovat. Dopředu nebylo moc zkušeností a občané, politici a nejvíce vědci se teprve učili - jak se viru bránit, eliminovat ho, poznat a jak s ním bojovat. A též jak nad ním vyhrát!
Součástí opatření se stalo významné omezení pohybu. Dokonce jsme se stali svědky uzavření několika měst a celých oblastí. Ukázalo se, že uzávěry v místě pomohly, byť se předem, během jejich provedení a po ukončení staly terčem kritiky. Podobně jako akt uzavření škol, které patřilo mezi nejdelší v Evropě. Jak vše souvisí s dnešním nadpisem? Ona blízká osoba patří mezi přemýšlivé. Po zveřejnění výnosu, že ven mohou chodit pejskaři, leckoho mohlo napadnout, že si ho pořídí, aby nemusela prodlévat dlouhé hodiny a dny doma. Ono je sice příjemné nějakou dobu dlít v obývacím pokoji, v teple, máte jídlo a puštěnou TV, ale něco podstatného životu chybí, že? Být nedobrovolně izolován delší čas v místě bydliště není nejlepším řešením. Pro činorodého, tvůrčího a pohyblivého jedince tím méně. Leckdo by delší dobu i vydržel, ale aspoň kdyby měl možnost… třeba by ji ani nemusel reálně využít.
Někteří lidé mají hlavu zejména na přemýšlení. Ona osoba přišla na zajímavý nápad. Vzpomněla si na slavnou tezi jednoho z profesorů na VŠ - kdo chce smetanu, nemusí hned kupovat celou krávu. Možná již chápete. Nemusím se stát vlastníkem psa, mohu si ho od někoho půjčit. Naštěstí máme k dispozici moderní informační a komunikační technologie. Napsala sms jinému jedinci, jestli by se mu v dohledné době hodilo vyvenčit pejska. Není prý problém. Jenže jak by se měla celá akce nastrojit, aby nevznikla potíž? Najde se řešení? Je třeba vážně počítat s kontrolami příslušných orgánů. Chytrá hlava vhodný postup vymyslí. Skutečný majitel přijde na dohled od bydlení žadatele/ky o psí procházku. Sejdou se a mohou se stejnou cestou vrátit do výchozího místa. Dvojí lidský doprovod snad není napadnutelný. Dočasná osoba v držení psa vykoná plánovanou pochůzku, sejde se s jiným člověkem, předá mu určité věci, nejlépe za dodržení předpisů, poté se vydá zpět. Následuje vše v opačném gardu. Plán je výborný. Snad orgány nebudou mít tolik času, aby v databázi prověřovaly všechny lidi a jejich psy. Jde tak trochu o sázku na nejistotu. Uvidí se, jak systém funguje a zda a nakolik je propustný. Možná se venku současně vyskytne tolik psích „majitelů“, že policista nebude vědět, kam se má dříve vrtnout. Vedlejším rizikem je, že policisté mohou odhalit řadu nesrovnalostí v osobních dokladech. Ona zjištění známe z kontrol v barech, na silnicích a na dalších místech.
Dalo by se napsat, že psí sféru máme již vyřešenou. Proto si nyní dovolím přesunout se ke kouření. Nejde však o úplnou pravdu. Ještě nás čeká malá odbočka k chlupatým tvorům. Jiná přemýšlivá osoba mě upozornila na možnost, že nyní půjdou na odbyt psí exkrementy. Běžně o ně nemáme zájem. No - spíše na jejich adresu používáme nehezká slova a v praxi nám vadí. Kdo by měl radost, když se mu dostane pevně na botu. Ba dokonce do ní! Vždyť část osob nosí ne dokonalé obutí. Jak bude zájem občanů vypadat? Jeden si venku příležitostně odtrhne pár psích pytlíků a bude je mít doma, ač psa nevlastní. Až půjde ven, kde by neměl být, bude mít v ruce uvedený sáček a v něm nějaké zbytky. Psí by byly jistě nejlepší. Ale budou orgány prohlížet pytlíky? Mají dost „kvalifikace“, aby správně určily prohlížený „materiál“? Napadne někoho odebrat vzorky a poslat je na analýzu? Těžko říct. Doba byla složitá, koronavirově pionýrská. Možné je všelicos. Takřka nic nefunguje standardně. Druhý si nechá pytlík s příslušným obsahem donést od kamaráda. Zápach se vyřeší odložením do sklepa či na balkon. Několik lidí má zkušenost, že „dárek“ časem na intenzitě vjemu poklesne, lidově řečeno - vysmrádne.
Nyní již opravdu máme po psech. Nemyslím, že by došlo k jejich vyhubení či dokonce konzumaci. Jakou roli u oné blízké osoby hrají cigarety? Má stejný přístup jako já - nekouří. Přesto se tu nápad k zahájení nezdravého počínání objevil. Zažívala pocit nespravedlnosti už kolem psů. Posléze si povšimla, že kdo kouří, nemusí nosit roušku. Zmíněný záporný pocit se prohloubil a posílil. V obecném smyslu lze přirozeně souhlasit, aby nemocní jedinci měli úlevy. Ale má jít taktéž o kuřáky? Svoji nemoc v podobě závislosti si způsobili sami. Nyní mají mít za svoje nesprávné chování výhody a mají se na ně brát ohledy? Kdo by souhlasil? A ještě měl mít radost.
Možná není vše úplně jasné. Na druhé straně je logické, že kdo si dává do úst skoro cokoli - kuřivo nevyjímaje - nemůže mít roušku pevně nasazenou. O respirátorech ni nemluvě. V širším rámci by se dalo přemítat o jevu, že kdo se chová s nižší osobní odpovědností a neprokazuje potřebné žádoucí osobní vlastnosti v podobě kázně a vůle a jejich kamarádů, má dostat úlevy? Vždyť by tendence mohla být pochopena jako odměna! Pak by přece šlo o jasnou výzvu - nic nedělej, netrénuj, nepracuj a nesnaž se, dostaneš tolik co ostatní a ještě dárek navíc! Vskutku „krásná“ motivace!
Jako nekuřák se ona osoba dostala do pro ni nepříznivých situací. Musí dodržovat stanovená vládní nařízení. Jde městem do práce a „náhubek“ jí pevně sedí na správné části obličeje. Cestou po ulici potká hned několik „svobodných“ občanů, kteří se věnují kouření. Situace vypadá, že pro ně se nic nezměnilo. Navenek se mají lépe. Jako kdyby měla platit příslovečná životní zkušenost - na poctivé se nakládá nejvíce. Pokud by chtěli jistou úlevu, ještě se na ně ostatní budou mračit a kritizovat je. Nedaleko odtud se nachází pohled na člověka, který na veřejnosti konzumuje stravu a popíjí. Jde snad o omluvu? Proč se nenají doma? No aha, možná domov nemá. Třeba se ocitl na cestě do práce. Vyšel z bytu a cestou na místo odjezdu na šichtu si zakoupil svačinu. Nají se, aby v zaměstnání podal žádoucí výkon a aby mu myšlenky neodskakovaly z důvodu neuspokojení určitých životních potřeb. Tady bychom asi mohli být drobet shovívaví. Navíc na veřejnosti se vir rozptýlí rychleji než v uzavřeném prostředí. Nebo snad vědci nabídnou jiné podklady?
Jak vypadá závěr? Utajená osoba v hlavní roli nakonec nezačala kouřit a nepořídila si psa. Její stav zůstal nezměněn. Zrovna tak se stalo s výše uvedenými pocity. Občas si pro sebe a v diskusi s ostatními včetně mé osoby připomínala jinou prověřenou lidovou pobídku - co si kdo nadrobí, má si také sníst. Myslím, že její vnitřní procesy dobře chápeme. Koho však zajímají? Kromě jí samotné a mně jako zpracovatele drobného příběhu? Konstelace připadá, že kuřáci a vlastníci psů se mají lépe. Ale jaká je pravda? Roušky a respirátor chrání - ale koho vlastně? Když si člověk zakouří a projde se s ne/vlastním psem, komu a čemu pomůže? Nebo naopak něco či někomu zkomplikuje? Kdo se má ve všem vyznat? Určitě je snazší se sehnout a nabrat miláčkovy zbytky do pytlíku. Nebo jen tak do éteru odcvrnknout nedopalek…
