Článek
Patrně bude možné vyjádřit souhlas s názorem, že neúspěch není zrovna příjemnou zkušeností a žádanou etapou v životě kohokoli. Existuje sice pár osob, kterým se neúspěch aktuálně hodí, ale nechme je dnes pro nízký počet a řídký výskyt stranou pozornosti. Jak se dá s neúspěchem nakládat ve školní oblasti?
Důležitým východiskem je znalost příčin neúspěchu. O nich již něco víme a dnes pokročíme o kus dále. Významným poučením je, že tady působí více faktorů a že bychom žádný z nich neměli ani podceňovat a ani přeceňovat. Protože vše souvisí se vším a osoby, věci a jevy se chovají systémově, je třeba počítat s faktem, že změna u jednoho činitele vyvolá větší nebo menší posuny u ostatních. Má být předložen konkrétní příklad? U žáka se z určitých důvodů pozvedne sebevědomí a ve školní třídě začne vůči spolužákům a při zkoušení směrem k učitelům vystupovat o poznání odvážněji. Následkem jsou změny ve vztazích k ostatním, kteří nové chování nepřijímají stejně a jednoznačně. Někteří ho chápou, ale jiní ne a vidí ho jako ohrožení a problém. Setká se rovněž s jeho oceněním a podporou. V potaz je třeba brát také variantu s odmítnutím. Všechny možnosti jsou reálné a mají dopad na vztahy, pozice, známky a další pobyt ve třídě.
Nezanedbatelné místo při nápravě nezdarů mají pochopitelně rodiče. Nakolik vytvářejí potřebné prostředí? Dokážou své potomky pozitivně motivovat? Nacházejí u nich oporu a útočiště? Umějí je povzbudit a poskytnout jim pomoc? Nebo je spíše kritizují, obviňují a trestají? Setkávají se žáci se stížnostmi, výčitkami a s nářky? Lze snad dokonce zaznamenat případy snižování osobní důstojnosti? Co se v dítěti po psychické stránce utváří a ustaluje? Jak ho rodiče informují o své vlastní žákovské historii? Jde o předložení pomoci a reálného vzoru? Nebo se - občas a s ohledem na své výsledky neodůvodněně - staví na piedestal, kam ratolest nikdy není schopna dosáhnout? Jsou schopni alespoň částečné sebekritiky? Rodiče se v mnoha případech vlastní minulostí nezabývají a chyby vidí jen ve škole a v pedagogickém sboru. Možná by se měli / více / zamyslet nad pojmem - sebereflexe.
Když rodiče obviňují učitele, musejí počítat, že tomu bude i opačně. Účastníci zřejmě budou mít pocit osobního napadení, objeví se svalování viny na druhou stranu - kdo vlastně za chování drzého spratka nese odpovědnost? Než k vzájemnému obviňování a napadání dojde, každý z účastníků by měl uvažovat o vlastním podílu, přistupovat k řešené věci sebekriticky, pokusit se zamést před vlastním prahem. Jde o velmi užitečný krok, který však vyžaduje práci, čas, energii a leckdy i sebezapření. Mnozí se naštěstí již přesvědčili, že i v dnešní době má své místo slušnost, úcta, respekt a vstřícnost. Místo konfrontace mohou uvažovat jak a v čem spolupracovat a kde se doplňovat. Stačí si připomenout, kdo by měl být v centru pozornosti a pro koho se vše dělá - přece dítě!
Jedna z cest řešení je uvědomění si, že život není šňůra výtek a potíží, ale více uplatnit pozitivní pohled - místo nesoustředěnosti má žák širokou pozornost a stihne hodně věcí, místo neposednosti je živý a agilní, místo kárání za počet hrubek mu lze udělit pochvalu, že má vysoké procento textu bez chyb atd., jistě se najde několik desítek dalších možných ocenění, která mají často vyšší užitek než udělení a vykonání trestu. Průzkumy vše potvrzují. Na omezeném prostoru nebylo možné podat vyčerpávající přehled cest a možností. K některým poznatkům, zkušenostem a doporučením se dostaneme příště.
