Článek
Kdo by neznal bližší podklady, mohl by uvažovat o pomalém. Patrně by měl na mysli, že jde o zemi na nižším stupni vývoje? Nebo že lidem hodně překáží válka? Nejspíše. Při podrobnějším pohledu by mluvil o faktu, jak vše trvá dlouho, neboť válečné záležitosti mají jednoznačně přednost. Kdo by někam chtěl cestovat, musí počítat s překážkami po cestě. Mívají podobu cest poničených od raket, dílem též od přesunů těžké vojenské techniky, z níž část se tam po zničení bezmocně nachází. Kdo by uklízel? Pochopitelně je nutno počítat s kontrolami ze strany armády a dalších ozbrojených složek.
Pokud se seznámíme s reálnými informacemi, dostáváme poněkud jiný obraz. Začnu vojáky a jejich působením na frontové linii. V čem se rychlost projevuje? Pokud vůbec. Z hlediska vojenských a bojových a též z psychologických souvislostí je vhodné a prospěšné, aby se osoby v uniformách střídaly asi tak po třech dnech. Jistě si dokážeme představit, jak bychom byli sami unaveni, kdybychom se kolem sedmdesáti hodin měli věnovat stanovené činnosti. Navíc takřka nepřetržitě. Nemluvě o vysoce nebezpečném prostředí, kde vládne nevypočitatelnost, zátěž, stres a riziko ohrožení života. Blízkost smrti je hmatatelná. Vpravdě každodenní dějství. S ohledem na nedostatek mužů, kterých ze zahraničí moc nepřichází, ač je země volá na pomoc, se intervaly prodlužují. Leckdy činí až deset dnů. Takže musejí vydržet třikrát více!
Logicky se tak dostáváme k rychlým prvkům. Vojáci odjíždějící z fronty se snaží zmizet co nejrychleji. Jednak bývají v rizikovém pásmu a chtějí se z něj konečně dostat. Pouze však do rizika nižšího stupně. Jednak spěchají za blízkými, pokud jim ještě zůstali naživu. V některých případech nevědí, zda žijí a mají-li se kam vrátit. Třeba domek ještě stojí, leč je poškozen. Nebo už neexistuje a rodina byla nucena se uchýlit někam jinam. Vůbec tak nejde o vracení se do optimálních podmínek. Občas tu bude platit známá lidová zkušenost - z deště pod okap. Někdy se však ukáže, že platí spíše její „kolegyně“ - dělat z komára velblouda. Pak je stav lepší. Nadále však vládne prognóza nejistá.
Spěch se netýká pouze vojáků. Jak jsem měl možnost zachytit poznatky a zážitky od přímé svědkyně, auta se na neodpovídajících ulicích a silnicích řítí až stokilometrovou rychlostí. Samozřejmě se zvyšuje riziko dopravní nehody. Ale copak tamější obyvatel ví, jak dlouho ještě bude živ? Z jeho pohledu se přece vyplatí někam spěchat, s někým se setkat, cosi zařídit a zajistit, než zemře. Se zvýšenou pravděpodobností bude posléze umírat klidněji, pokud se tak dá uvažovat. Zmíněná svědkyně byla velmi překvapena a zaskočena, když jako docela běžný jev viděla, že se jezdí i na červenou. Pakliže semafory vůbec stojí a fungují. Obojí se někdy vydává za luxus. Kdo by čekal?
Naopak o něco menší rychlost se nachází v oblasti mezilidských vztahů. Můžeme zprávě rozumět tak, že budu-li třeba už zítra těžce zraněn, a dokonce mrtev, měl bych druhé osobě věnovat čas, v lepším případě se svou plnou osobní pozorností. Napadá mě - neměli bychom místním tak trochu závidět? Zejména když se podíváme, jak spolu „mluvíme“ kupříkladu v restauraci? Oni mají k sově blíž. Jenže za jakou cenu!
Snížená rychlost se týká též kontaktu s českými občany. Mám na mysli, jak si Ukrajinci vysoce cení naší české a moravské pomoci, ať již jde o prezidentovu muniční iniciativu, vládní příděly a přirozeně dodávky od soukromých osob a menších i větších organizací. Moc dobře vědí, kdo jim aktivně pomáhá. Jestli se děje nezištně či naopak, je jinou věcí. Plně jsou na místě slova jako poděkování, vděčnost, uspokojení a jim blízká. Bývají vyřčena hned, tj. rychle…
