Článek
Polootázka v nadpise se může z jistého úhlu pohledu ukázat jako velmi zajímavá. A rovněž podnětná pro bližší pohledy a zkoumání. Co se člověk může dozvědět?
Někdy si příslušníci pedagogického sboru postěžují, jak s nimi žáci a žákyně málo komunikují. Ve třídě je skoro hrobové ticho. Situace vypadá, jako kdyby děti vůbec neměly zájem o probíranou látku. Nechtějí se dozvědět nic nového? Mají v plánu zůstat hloupými, nevzdělanými a neinformovanými jedinci? Leccos napovídá, že klesají níže, místo aby stoupali ve spojitosti s přílivem přicházejícího učiva. V lepším případě zůstanou vědomostně na místě. Úplným pohledem je, že i přes nedostatečnou snahu jim v hlavách určité drobty uvíznou. Ovšem evidentně propadají se ve srovnání se stavem, jakého mají podle parametrů RVP a ŠVP dosáhnout. Nemluvě o nárocích v praxi!
Jiná skupina vyučujících podrobuje kritice opačný stav. Děti během jejich působení ve třídě nejsou potichu. Někdy se mluví o šumu, neklidu a občas až o hluku. Co je vlastně správně? Nepasuji se na všeznalého řešitele a rozhodčího, nicméně několik podkladů by se dalo nabídnout. Budu vycházet ze zkušeností a poznatků řady dospělých ve škole.
Mezi podnětné postřehy patří zmínka, že nešikovnější děti zpravidla nemají potřebu mluvit. Ukázněně převezmou úkol a pokud ho pochopí, nevidí důvod ke komunikaci. Hledí si své práce a ostatní třídní souputníky, kteří se všelijak - mnohdy nevhodně, neslušně a až drze - ozývají, vnímají spíše jako překážející a omezující element. Snaží se soustředit, aby se včas a pokud možno úplně vypořádali se stanovenými požadavky. Mít vše hotovo se jim vyplatí. V lepší verzi je čeká pochvala vyučujícího, v horším se nestanou terčem jejich kritiky.
Jak jsem již naznačil, existuje skupina dětí s odlišným přístupem - měly by být potichu, ale nejsou. Zde záleží na více činitelích. Za prvé - jaký je úmysl žáka? Chce na sebe jakýmkoli způsobem upozornit? Často vidíme, že kdo nemá osvojenou látku, sahá po jiných prvcích, třeba po hlučnosti, zvláštním účesu, často v netradiční barvě, po odlišném oblečení, případně vymyslí „akci“, kterou se zapíše do povědomí ostatních. Leckdy chybí přibrzďující myšlenka, že je porušován školní řád. A samozřejmě vědomí příčinnosti a dopadů poté. Kam se poděla jejich osobní odpovědnost? Vznikla-li vůbec kdy předtím.
Za druhé proces závisí také na předmětu, tj. na obsahu vyučovaného materiálu. Jistě si vcelku lehce představíme, jak někoho baví rodný jazyk, nikoli matematika. Druhý se více zajímá o zoologii, avšak vůbec mu pod pomyslné vousy nejde fyzika a chemie. Mnohem zábavnější se mu zdají praktika během chemie, než aby se lopotil s písmeny při hodině matematiky. Tak by se dalo pokračovat.
Za třetí - jak je jaký učitel nastaven, co ve třídě ne/chce dělat a dosáhnout. Třebas je oddán svému předmětu a považuje jej za nejlepší a nejpřitažlivější. Leckdo z dané skupiny nechápe, že děti bývají nastaveny jinak. Jim může být velmi protivný. A kdo se na něco netěší, těžko u něj budeme hledat kladné postoje. O radosti a nadšení ani nemluvě.
Za čtvrté není nadsázkou hovořit a uvažovat o síle osobnosti učitele. V praxi zaznamenáme, že po příchodu někoho se žáci a žákyně pomyslně a obrazně pozvednou, tj. vyvíjejí více zájmu a/nebo aktivity, jindy se naopak utlumují. Jako kdyby fungovali podle tezí - „no jo, to zase bude otrava“ nebo „no, dobrý, tam se něco dozvím, a ještě přidá nějakou zajímavost či vtip“. Patrně by byl na místě pojem sinusoida, která je však pravidelná, což v lidské činnosti málokdy můžeme očekávat. Natož se spoléhat. Proto se v zaměstnání a ve sportu klade tak velký důraz na stabilitu výkonu lidského jedince.
V každém případě zde budou působit psychologické aspekty. Tak zní rozumný a oprávněný postoj. Je rozhodně potřebné a moudré o nich vědět více než jen málo, jak je běžné.
