Článek
Úvodní poznámka by mohla patřit jevu, kdy se leckteří rodiče snaží vítězství nad mobilním telefonem u svého dítěte dosáhnout. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici poznatek, že obvykle jejich snaha je dost marná, pokud jsou oni sami na něm závislí a nadměrně ho používají. Ano, leckdo ho musí mít ke své práci. Přesto existuje tolik možností a příležitostí, kdy ho mohou odložit a nepoužívat ho. Dokážou zde být úspěšní? Aspoň částečně? Máme zde možnost odhadnout či dokonce popsat své přístupy a zkušenosti.
Jak vypadá skutečnost? Nemá-li dnešní dítě po ruce displej mobilního telefonu a jeho skoro nezměrné možnosti a nabídky, je spíše více než méně tzv. vedle. Starší lidé kroutí hlavou. Nějak si nedovedou představit, co se s dětmi děje. Prý za jejich dětství a mládí… Zbytečné něco povídat. Šlo o jinou dobu a jejich zkazky a vyprávěnky, jak žili bez moderních informačních a komunikačních technologií, jsou pro ně nepochopitelné. Žel leckdy také k smíchu, ač se odehrávalo tolik užitečných úkonů a dějství. Děti tehdy pásly husy, sypaly zrní slepicím, rovnaly nařezané dříví, sklízely dovezené uhlí, vytahovaly hnůj z králíkáren, žaly trávu, sušily seno, podávaly dospělým nástroje, když byla zabíjena drobnější či těžší domácí zvířata atd. Jestlipak by se jim dnešní následovníci dokázali alespoň v něčem vyrovnat? Slovo do pranice?
Vnoučata objevila les. Nemyslím, že by o něm doposud nevěděla. Měla za svou řadu společných procházek, takže část cest mezi stromy pro ně nebyla neznámá. Jenže tentokrát vznikl nový nápad! Oč šlo? Cílem se stalo les opět navštívit. Ale na kolech. Našlo se několik menších i větších kopečků, z nichž se dá tzv. adrenalinově sjíždět. Je nabíledni, že babička i dědeček prožívali napětí, obavy a strach. Ještě aby se něco stalo. Už tak je problémů až nad hlavu. Snad se děti nezraní. Co by řekli rodičům? Hrozné pocity…
Jak si oddechli, když je viděli přijíždět na dvorek. Následovalo líčení, kde byla, jak vypadal terén, co všechno vyjela a sjela, jak je kolo dobré atd. Jednalo se o informace, které dříve narození asi neměli ani slyšet. Sice jim nevstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale naskakovala jim husí kůže a radost rozhodně nepociťovali. Vždy je nabádali, aby na sebe dávala pozor. A ona si vyjedou do lesa a chovají se vysoce nevhodně. Ba přímo rizikově. Měli pro strach uděláno, jak se mezi lidmi říká. Když si prarodiče představili, co vše by se mohlo stát a jak by volali rodičům, vůbec se necítili dobře. Kdo by se divil, když měli pár negativních zkušeností a zážitků za sebou. Nestranný pozorovatel by ovšem utrousil poznámku o přirozeném a normálním chování. Jestliže se vnoučata dostala do fáze dospívání, kdy jindy mají sebe zkoušet a jiné napínat? Kdy jindy provokovat a experimentovat?
Důležitá otázka zní - kde hrozí více nebezpečné jevy a procesy? Na silnici? V lese? Někde v parku? Na internetu? Možná rovněž ve škole. Také již slyšeli své. Nepatří mezi slepé a hluché. Sami pociťují, jak je doba drtí a jak se jim vzdaluje a oni jaksi nestíhají.
Došlo na besedu, aby vnoučata pochopila, jak se na věc dívají prarodiče. Což se po nějaké slovní tahanici podařilo. Součástí dohody se stalo, že sice zase vyrazí pryč, ale tentokrát vynechají lesní úsek a vypraví se do částí vesnice, které dosud nenavštívila. Pak jim po návratu řeknou, co vše tam viděla. Účelem bylo je nejen odvrátit od lesních rizik, ale zadání úkolu k pozorování mělo účel, aby jízda na kole nebyla tak rychlá. Podařilo se. Navíc mobilní telefony zůstaly ležet doma u nich.
Jak moc si babička a dědeček oddechli, když od nich vnoučata vyjela směrem domů po normální silnici. A ještě spokojeněji se cítili a tvářili, když jim za odpovídající čas přišla sms, že úspěšně dorazila domů a nic se jim nestalo. Na pár dní mají pokoj…
Odkaz, který s tématem dost souvisí:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-kdo-nebo-co-zvitezi-nad-mobilnim-telefonem-134062
