Článek
Pořádně nevím, zda má jít v nadpise o konstatování nebo o otázku. Mám totiž v plánu předložit několik myšlenek, u nichž nebude zcela jasné, jestli je mají rodiče uskutečňovat. Jistě se můžeme shodnout, že by svoje potomky měli vést k respektování a k praktickému naplňování společenských pravidel, zejména v oblasti chování, dále k dodržování / rozumných a snadno odůvodnitelných! / hranic a pravidel, aby poté vznikl platný a účinný řád doma i ve škole a později na pracovišti. Jenže všude nebude tak jasno. Nepíšu snadno, neboť naučit děti slušnému vystupování je leckdy velkým oříškem. Rodiče se tady obvykle dost nadřou. Pokud se do zmíněného úkolu vůbec pustí!
Jako ne zcela jasnou oblastí vedení vidím - pravdu a lež. Zřejmě budu obviněn, že snad chci někoho navádět, aby jiné klamal. Vždyť se jedná o morální prohřešek, který způsobuje řadu rozličných potíží - materiální, technické, finanční, organizační, administrativní a pochopitelně nelze z uvažování vynechat ani individuální, sociální, psychologickou a emocionální rovinu. Navíc od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí si můžeme vyslechnout pár ověřených poznámek o zdravotních dopadech. Proto bychom se měli mít na pozoru. Rýsuje se jednoduché řešení - mluvit a psát pravdu. Každý dospělý člověk však ví, jaké zde nastávají komplikace. Můžeme přidat vícero konkrétních příkladů, které leccos zkomplikují. Konečně jsou povolání, kde je vyslovování nepravdy legalizováno a v části případů dokonce doporučováno. Pokud nevěříte, vzpomeňte si na působení politiků, lékařů, obchodníků, tvůrců reklamy, dále jde o místa a pozice, kde pracují vyjednavači, vyšetřovatelé, pojišťovací agenti a finanční poradci atd. Možná předložená informace stačí, abychom uznali, že zmíněná sféra není pouze jednobarevná.
A nyní konkrétní příklad zcela odjinud. Zřejmě nikdo během svého života neujde smutným událostem. Mám na mysli, že mu odejde někdo z blízkých. Nechci zde psát o kratším či delším období zármutku a hoře a o jeho psychologických aspektech. Ještě se k nim dostaneme. Podívejme se spíše na pozdější etapu. Konkrétně se jedná o zájem o zesnulé ve smyslu - návštěvy hřbitovů, péče o hroby, donáška květin a jim blízké tradiční činnosti. Něco se zde obecně očekává. K čemu a zda vůbec mají být děti vedeny? Má se před nimi smrt a hřbitovní úkony spíše skrývat? Mají se všeho svědecky účastnit? Měly by samy něco aktivně konat? Zde není jasno a obecně platný recept neexistuje. Místo aby spolu s dospělými vzpomínaly na osobu, která z jejich života odešla, poslouchají výčitky a kritiku starších, jak někdo nepřijel, vykašlal se na něco, případně přijel, ale moc se „neukázal“. Jindy je slyšet, že naopak svoje hmotné dary přehnal, neboť jimi jistě chtěl napravit svoje špatné svědomí. K čemu je dítě prakticky vedeno? Nebo snad kráčí o součást celkové přípravy na život? Vše je možné. Vždyť jak víme, mnohdy kolem sebe narážíme na přetvářku, nepravdu, lest, intriky, pletichy a jejich blízké „kamarádky“.
Podobně bychom mohli mluvit o míře upřednostňování osobních zájmů, potřeb a cílů. Kde leží hranice sobectví? Dítěti leccos tolerujeme s konstatováním „ještě je malé a nechápe to“. Jenže ono leccos chápe a poměrně dobře, často lépe a úplněji než si jako dospělí myslíme. Je pro něj užitečné, aby prošlo různými situacemi a nasbíralo více zkušeností, s jejichž hodnocením a zařazováním by mu rodiče a další dříve narození měli pomoci. Mnohdy ho odbývají se slovy „jsi malý/á“ a „běž si hrát, tomu ještě nerozumíš“. Spíše bychom ho měli co nejdříve do procesů zapojovat a vysvětlovat mu je přiměřeně věku.
Co by se postupně mělo dozvídat? Něco bude platit skoro ve všech situacích. Něco naopak jen někdy. Vliv bude mít přítomnost určitých lidí. Leckdy záleží na jejich náladě. No - některé prvky budou zavánět snahou o ohýbání norem a pravidel, ale my přece svého potomka opravdu připravujeme na praktický život. A v něm - jak se dobře ví - není na růžích ustláno. Ba spíše z nich vykukují trny a dochází ke zraněním. Některé nejsou ani vidět. Jiné bývají úzké a dlouhé a tím více a hlouběji zraňují. Část jich je zakryta pestrými barvami. Rozumnější bude ho varovat. Nebo stačí ostny zakrývat? Nebo ulamovat? Ale jak dlouho?
