Článek
Myslí se na osobní privilegia a přínosy z jejich uskutečňování. Pokud se více a hlouběji zabereme do dané problematiky, leckoho by mohlo napadnout něco jiného. Jestliže se někomu nadržuje, člověk stojící mimo si může myslet, že si stejná osoba na něj zasedla. Jinak řečeno a napsáno - nevěnuje mu tolik pozornosti a péče. Což může být vnímáno úkorně. Kdo by nechtěl být na výsluní? Hýčkán a rozmazlován? Tady by se mohla rozvinout zajímavá diskuse, zda do onoho zasednutí patří pouze negativní projevy. Nebo výše naznačený nedostatek kladných projevů? Zřejmě cítíme, že hranice nemůže být natažena či stanovena úplně přesně. Ani asi věčně. A pokud by snad byla, jinou otázkou je, jestli se o ní všichni dozvědí. Když už informaci budou mít, dá se očekávat, že bude rozhraní dodržováno? Všechny setrvalé stavy nejsou pokaždé žádoucí…
Kdo komu nadržuje jako téma má ještě docela jinou dimenzi. Možná trochu podivná bude souvislost s odchodem lidí do důchodu. Stručně se pokusím předložit pohledy, které možná nejsou úplně patrné. Hodně se tlačí na starší obyvatele, aby odcházeli do penze co nejdéle. Mají za sebou zpravidla tři desítky roků, které strávili v zaměstnání. Mnozí ještě více. Málo početná není ani skupina, která odpracovala dlouhých 40 let. K nim bychom měli připočítat dávno narozené, kteří působili v tělesně náročných funkcích a již řadu let před oficiální hranicí pociťují, že jim docházejí síly, dech a žel i zdraví. U nich se projednává, zda by mohli tzv. bez finančního postihu odejít do předčasného důchodu. Ale co když se na své fyzické a psychické kondici podepsali svými věcně nesprávnými kroky? Mají právo odejít do penze dříve, když se poškozovali? Třeba užíváním návykových látek? A jít bez sankce?
Pro úplnost je potřebné dodat, že kdo do něj vstupuje, je krácen o příslušná procenta, nejvýše kráčí o 20 %. Jestli si stát počíná ne/spravedlivě, nechám na posouzení každého jedince. Jen málokdo má dostatek podkladů, aby si vytvořil vyvážený a hodnověrný obrázek. Pouze připomenu značně vysokou subjektivnost vnímání. Kdo je mladý, bude zastávat tzv. radikálnější přístup, který bude postupně měknout a zpomalovat spolu s narůstajícím věkem. Do celého dění se výrazně přilévá fakt, pokud bereme v potaz, nakolik se uvedené elementy týkají nám blízkých osob. Mám na mysli výrok - „já ten důchod své matce sice přeji, chodila do práce dlouho, ale s ohledem na budoucnost je takový postup státu finančně neudržitelný“. Co se jím vlastně myslí? Jasně odráží vnitřní rozpornost. V části případů je či není dávána najevo. Ve vyhraněné podobě se přibližuje k formám ageismu. Nebo zcela naopak. Senioři jsou hýčkáni, neboť si své příjmy za roky nesporně zasloužili. Ještě o kousek dále se nachází myšlenka a praktický přístup - „čím vyšší má důchod, tím více peněz mi může patřit“. Ať již je dostane za opravdu poskytnutou péči a pomoc, nebo si je vynutí zde blíže neupřesněnými postupy.
Nyní se podíváme na věkově protikladnou část spektra obyvatel. Tvoří ji velmi mladí lidé. Nemusíme čerpat podklady z žádných výzkumů, abychom jasně viděli, že na trh práce nastupují viditelně déle než jejich pra/rodiče. Mají-li odpracovat stejnou věkovou „šichtu“, je nadmíru jasné, že musejí do důchodu odejít později než jejich předchůdci. Jak si počínají? Dlouho studují na různých typech škol, kde u části můžeme pochybovat o kvalitě a o připravenosti stát se úspěšným v zaměstnání. Což ostatně potvrzuje jejich snížená schopnost uplatnit se na vzpomenutém trhu práce. Kromě prodlouženého studia, často oborů, které nebudou prakticky využity, jak zaznívá stále častěji z / nejen výrobní / praxe, se věnují osobním zálibám a plnění pracovních úkolů a povinností se vyhýbají. Mám na mysli cestování, dlení ve „společnosti“ moderních informačních a komunikačních technologií ad. Prim v jejich životě / jde o správný pojem? / hrají sociální sítě, na nichž mohou vypadat o mnoho lépe, než jací reálně jsou. Tak lze žít tzv. jiný život. Jistě je k diskusi jeho kvalita. Někdy se starším zdá, jako kdyby mladí mezi sebou soutěžili, kdo z nich později nastoupí do pracovního procesu. Někdo by jim měl sdělit pravdu o nich a také pravdu o dopadech a souvislostech demografického vývoje. Zřejmě nebude spekulací, že čím déle se na trh práce dostanou, tím méně si vydělají, méně peněz bude na důchody jejich rodičů a stát tím dříve s vyplácením penzí bude muset přestat. Pokud již dávno neskončí v bankrotu. Dnešním mladým už nezbude nic. Kdo si pod sebou chce dobrovolně podřezávat větev?
Málokoho v daných souvislostech překvapí, že se jim nechce namáhat vlastní hlavu. Vlastně ani tělesnou schránku. Jsou přesvědčeni, že se narodili proto, aby se pobavili. Od rodičů nedostávají úkoly, pojmu povinnosti se „šikovně“ vyhýbají, hranice se jim zdají zbytečné a překážející. Proč by se měli na někoho ohlížet, když se jim něco ne/chce dělat? Proč je někdo obtěžuje? Ať jim dají pokoj. Přece je povinností ostatních se přizpůsobit a vyjít jim vstříc. Nebudou se s nikým zdržovat a otravovat. Kdo by je omezoval, porušuje zákon! Jen se jim nedaří uvést jeho druh, název a číslo. Spíše doplňují řeči o svobodě, volnosti a důstojnosti. S nejvyšší pravděpodobností však myslí pouze na sebe! Rozhodně jim nechybí egoismus, zatímco empatie a pochopení mívají a uplatňují jako pověstného šafránu. Kdo by byl udiven, že neznají prověřenou zásadu lidského pokolení - „nejdřív práce, potom zábava“. Zdá se, že ji přetvořili na znění - „nejdřív zábava, potom se uvidí“. Jistě by se našly jiné verze, možná trefnější a údernější. Zásadně se vyhýbám nepěkným slovům.
Vyvstává dost podstatná věta s otazníkem na konci. Jak noví pracovníci dají dohromady tolik finančních prostředků, aby zajistili svůj život a případně navíc bytí na sobě závislých osob a současně přispívali solidárně do státního důchodového fondu? Nemluvě o vytvoření předpokladů pro jejich život, až dosáhnou vyššího věku a možná s vědomím, že na jejich penze nebudou peníze.
Zásadní otázka se nabízí hned po předchozí - proč se vláda a poslanci nezaměřují na mladou generaci? Jejich užitečným úkolem se zdá být přimět mladé muže a slečny, aby studovali po kratší čas, lépe, uvědoměleji, cílevědoměji, efektivněji a tím dříve mohli vstoupit na trh práce. Že jde o cosi nesprávného a diskriminujícího? S vysokou pravděpodobností nikoli. Mladí by si měli vzpomenout, za čí peníze vystudovali. Nejen ze zdrojů svých rodičů. Někdo postavil školy a zařízení, v nichž se připravovali. Na jejich výstavbě a financování se podíleli právě řady jedinců, kteří dnes odcházejí do důchodu nebo v něm již pobývají. Chtěl by se snad mladý člověk poflakovat po světě a způsobit, aby nouzí trpěla jeho babička či dědeček, když se o něj trpělivě starali v době, kdy jeho rodiče - pokud vůbec fungovali - chodili do práce? Dají-li se do duševní práce, jistě přijdou na věc, že by se měli zamyslet, jaký asi bude jejich pohled za 10, 20, 30 a více roků. A jaká bude podoba a kvalita jejich života!
Zbývá si pouze odpovědět na polo/otázku z nadpisu. Kdo komu nadržuje? A pro jistotu připojím ještě onu školně zabarvenou. Kdo si na koho zasedl? Způsob, ochota, obsah, přesnost a pohotovost odpovídat je naším osobním vysvědčením.
