Článek
Občas narazíme na zprávy v médiích, jak se pohřešuje a hledá nezletilý jedinec. Zprávy jsou pokaždé skoro stejné. Obecně lze napsat, že hromadné sdělovací prostředky zde sehrávají významnou roli. Zkusme si představit dobu třeba před dvě stovkami roků. Ztratí se dítě. Kdo se o negativní události dozví? Pár lidí v sousedství. Trochu lepší byla situace na vesnici, kde se lidé znali, měli k sobě blíže a byli více ochotni si pomoci. Netvrdím, že ve městě je vždy a všude hůře, ale přece jenom se musí počítat s hlediskem zvýšené anonymity.
Později se uspořádání mění. Lidé mají větší a lepší možnosti. A bývají rychlejší. Poskočila ovšem též jejich citlivost a účast? Vůbec není automatické, že by někomu pomohli. Ona i rychlost je diskutabilní. Než někdo zmizení nahlásí, využívá mobilního telefonu a volá na řadu míst a snaží se doptat u více lidí. A až se zpožděním vyrozumí policejní orgány. U nich dochází k urychlení nebo ke zpomalení procesu. Ač jsou směrnice všude stejné, přístup uniformní zcela není. Někde zazní věta „jo, paní, klídek, to se děje každou chvíli, několik hodin vyčkáme, on se chlapec přihlásí, třeba mu vypadnul mobil, zapomene se u kamaráda, opije se“ apod. Je jasné, že pohřešující není nadšen. Kde je trochu pochopení, soucitu a ohledu? Nepůsobí policista spíše bezohledně?
Optimem ani není tvářit se nadměrně tragicky a postižené osobě vykládat o posledních smutných případech. Zejména pokud skončily těžkým zraněním či smrtí. Má mít příchozí pocit, jako kdyby se mezi ně měl zařadit? Mají se rodiče dopředu chystat na nejhorší? Nevíme. Navíc bývají přesvědčeni, že mají vzorné dítě. Leckomu se ani nechce do zveřejňování rozličných osobních, rodinných a pracovních problémů. Leccos se totiž blíží pověstnému praní špinavého prádla před očima cizích osob. Ovšem někdy není zbytí.
Nedávno se mi podařilo blíže seznámit s konkrétním případem, jak ho popsala zahraniční kolegyně. Samozřejmě kráčí o velmi stresující procesy a okolnosti pro rodiče. Ona navíc upozornila na zesílené působení psychologických mechanismů a zákonů. Žák se ztratil kdesi v zastrčené provincii. Den první, druhý, třetí… Jak napsala, musí se umět vytvořit tzv. správný obraz, aby „veřejnost zabrala“. Původně bledý, nevýrazný, šedivý chlapec se náhle zdál pozlacený. Média zesílila hon a zprávu posléze převzala dokonce i celostátní média. Pravdivé podklady se jim moc nehodily, a tak došlo k jejich ohnutí. Argumentem a dopadem se stalo, že řada místních ho aktivně hledala po poněkud divokém okolí, myslí se v lesíku, v rozvalinách vedlejší opuštěné obce, ve zchátralém areálu staré továrny atd.
Jak vypadala skutečnost? Spolužáci, kteří ho ve škole ignorovali či se k němu stavěli odmítavě, se najednou vyslovovali o společném kamarádství. Ba zdálo se, že ukápla i nějaká slzička. Nikdo však nebyl citován a jmenován! Možná ani osloven! Noviny používaly pojmy jako „milý“, „oblíbený“ a „dobrosrdečný“, ale kdo byl zasvěcen, věděl, že tehdejší realita vypadala jinak. Pojmy v uvozovkách a jim blízké se nezakládaly na pravdě. Ale kdo by se zajímal o žáka, který nevyniká, je podprůměrný a nemá kamarády. Ba občas ostatním dělá naschvály a provokuje je?
Dění pokračovalo. Zákonitými projevy. Objevila se šuškanda a zaručené informace. Co se pak po čase nestalo? Pohřešovaný a hledaný chlapec se našel. Sice zazněly úlevné povzdechy, ale jak poznamenala v místě zasvěcená paní učitelka, současně bylo cítit a leckdy vidět určité rozpaky, jakousi nejasnou a neuchopitelnou nespokojenost komunity, že se vrátil. Mnozí lidé se totiž připravovali na nejhorší. Nyní však zjistili, že směrem k němu věnovali svůj čas, energii a pozornost jaksi zbytečně. Napadlo je, že vše mohli využít jiným směrem a ve prospěch jiné osoby. Nikdo se však nahlas nevyslovil. Co by si jiní lidé pomysleli? Pohledy očí, výrazy obličejů a občasné drobné narážky však leccos prozradily.
