Článek
Kdyby někdo chtěl postupovat jako detailista, hnidopich a perfekcionista, zajisté by mě za dnešní titulek napadl. Nebo by aspoň vznesl námitku. Copak snad děti nežijí? Jsou snad někde uloženy k ledu? Nebo se ocitají přímo v ledu? Nebo během léta objevily novou formu existence života?
Kdo však přemýšlí a umí si drobet hrát se slovy a jejich smyslem, bude vědět, kam moje úmysly kráčí. Leckomu by pomohlo použití pojmu - komfortní zóna. Jak víme, nejen dospělí mají rádi svou jistotu a určité rituály. Proto již ráno aktivujeme a zapínáme známého automatického pilota, na nějž poté dnem a životem většinou nějak proplouváme. Vjemů a prvků a procesů kolem nás je příliš mnoho, než abychom se každému z nich patřičně věnovali. Vše se nedá stihnout. Proto si svoji životní pouť zkracujeme a zjednodušujeme, abychom se tolik „nenadřeli“.
Logika věci se jeví jako jasná. Má-li si lidský jedinec vybrat mezi vyzkoušenou cestou, která je spolehlivá a klidná a skýtá jisté postupy, a naopak směrem, kde na něj číhají opaky, zpravidla bude volit prvně uvedenou. Chová se přirozeně, šetří svoje síly a nechce se dostávat do pásma zátěže a stresu. Na druhé straně narazíme na pár borců, kteří k životu a k jeho různým částem přistupují jinak. Vyhledávají příležitosti, výzvy a možnosti, jak se chtějí ukázat před ostatními. Pochopitelně i sami před sebou. Pokud by se nedostali do napětí, jako kdyby ani nežili. Potřebují svou dávku adrenalinu a jemu blízkých dávek. A rovněž mívají za cíl se dostat do centra pozornosti.
Leccos z uvedeného může a bude platit pro naši dnešní oblast. Můžeme napsat, že děti by měly projevovat o dost vyšší míru přizpůsobivosti ohledně vstupu do změněných podmínek. Jejich pružnost a schopnost přepínat je příslovečná. Mají lepší předpoklady než dospělí, kteří však disponují širší a vrstevnatější zkušeností, myslí se životní. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici podklady, že zdaleka nejde o všechny. V poslední době se zjišťuje, že stále více dětí má potíže s chováním a učením. Jim může pobyt mimo rodinu a tzv. jisté a poznané prostředí přinést řadu trampot. Jen si vzpomeňme, jak se cítíme na novém místě, ať již jde o první návštěvu pracoviště, školy, kina, hotelu na dovolené atd. Měli bychom si připomenout individuální rozdílnosti, které platí pro děti i dospělé.
Pak snadněji pochopíme, že děti budou vyvíjet snahu vyhnout se nepříjemným zážitkům, neúspěchu a konfrontaci s realitou. Nadpis je naplněn. Dítě žije ve virtuálním světě a tuší či dokonce ví, že delší pochod lesem nebude pro něj. Tělesná námaha, teplo či déšť, kořeny a kameny na zemi, komáři, pohled na zdatnější, rychlejší, veselejší, zvídavější a šikovnější děti… Kdo by měl radost si uvědomovat a zažívat svoji „nízkost“? Navíc nemá maminku ani tatínka po ruce, aby jim zavolal a dožadoval se „okamžité pomoci, zásahu a vyřešení“. A nejlépe vysvobození v podobě odvozu pryč z „místa pohromy“.
Určitě můžeme souhlasit, že pro dítě by se mělo jednat o cennou zkušenost směrem k budoucí dospělosti. Jen by neměla obsahovat zásadně negativní obsah a formu. Tak třeba řev vedoucího oddílu, ústrky a ponižování ze strany vrstevníků, kritické a ironické poznámky od „nových kamarádů“ atd. Uzavřeme, že náraz na život je potřebný, nesmí se však stát příspěvkem k poškození a dokonce ke zničení dítěte. Zvenku a ani zevnitř.
