Článek
Pokud by na počátku mělo zaznít určité zobecňující prohlášení, mohlo a mělo by vypadat - jsou velmi rozdílné. Ve svém blízkém okolí lze všemi z nás pozorovat, jak jedni mají psy rádi, druzí jak kdy, třetí je moc nemusejí, čtvrtí se jim pečlivě vyhýbají a pátí jdou proti nim. Nemusí se myslet - po chodníku či po cestě. Třeba brojí názorově a někdy jim i škodí. Kupříkladu je s libostí dráždí, pokud se chlupáči nacházejí za bytelným plotem. Nebo jim hodí kousek hůře poživatelné potraviny atd. Každý člověk má pro svůj postup konkrétní důvod, pro který existuje poměrně věrohodné vysvětlení.
Chybným krokem nebude se na pár chvil vypravit do dětského období. Jak nám kdysi byli psi prezentováni? Měli jsme se jich bát? Představovali značné riziko? Mohli jsme si s nimi hrát? Platila nějaká pravidla? Můžeme je s odstupem času vidět jako správná a rozumná? Nebo nám připadala podivná a obtížně uskutečnitelná? Vyvíjela se situace tak, že jsme byli nuceni si svoje prvky - často po tápání a nejasnostech a též po ne/příjemných zážitcích - stanovovat sami? A jestlipak jsme se aspoň někdy popálili? Co se odehrávalo posléze? Vyrostl strach a respekt do značné výšky? Vidíme, že otázek je povícero. Je vhodné se na ně aspoň pokusit odpovědět, abychom prozkoumali vlastní vztah ke psům a k jejich chování.
A ještě jsme se vlastně ani „nedotkli“ samotných psů. Přesto je záhodno konstatovat, že dávná dětská zkušenost mívá vliv na následující časy až po dnešek. Je rozdíl slýchat - „ani se toto psiska nedotýkej!“, „ať tě ani nenapadne ho hladit, kdo ví, kde lítal“ a „běž od něj dál, jinak něco chytíš a budeš nemocný“ na jedné straně. Na druhé přicházely vlídné pokyny jako - „samozřejmě ho můžeš hladit, ale nesmíš ho tahat za uši, to pejsek nemá rád“, „můžeš si s ním hrát, ale nesmí se tahat za ocásek“, „jen si sáhni, jaký má krásný kožíšek“ apod. Ne vždy se podařilo vše naplnit, avšak základní direktivu se rodičům podařilo položit a do dětské mysli zanést. Tu mírumilovnou, onde odmítající a jinde agresivní…
Jestliže minou roky, kdy si malé dítě chce se psem hrát, objevují se další momenty a zkušenosti. Od některých dětí slyšíme, jak jsou rády, že o ně mohou pečovat a dozvídat se o nich přitažlivé informace jako původ, rodokmen, zvyky, schopnosti, o podstatě spánku, způsobech lovu a mnoho dalších. Jedná se o rozdílné záležitosti, než když dítě ze strany svých rodičů často slýchá stížnosti typu - „už zase jen rafe, mizera jeden“, „no slyšíš ho, pacholka, chvíli není klid“, „jestli s ním sousedi něco neudělají, půjdu a klidně jim ho snad zastřelím, otrávím“ apod. Je jasné, že rodičovské výroky mívají silný dopad a v dost širokém rozsahu ovlivňují vztahy později narozených ke psům. Vše je mnohdy podpořeno zamítnutím dětské žádosti o psího mazlíčka v podobě - „v žádném případě“ a „jedině přes mou mrtvolu“. Někdy se akcentuje i finanční stránka. Zveřejněné výroky a postoje lze kritizovat, současně si uvědomme prvky jako hlasité noční štěkání, narušení víkendových obědů a klidných odpolední, exkrementy skoro všude, leckdy rovněž zápach atd.
Kdo by se více zajímal o dění po psychologické stránce, dojde ke zdánlivě překvapivým závěrům. Jedna skupina původních dětí a dnešních dospělých převezme postoje svých zploditelů. Někdy v nezměněné podobě. Ba ještě přitvrdí. Ve druhé potkáme jedince, kteří naprosto otočí. Jakmile získají vlastní bydlení, hned si čtyřnohého chlupáče pořídí. Případně nemají odpovídající podmínky, a tak se snaží aspoň podporovat aktivity místního útulku pro opuštěné psy. Do úplné informovanosti patří, že po čase se jejich přístupy mohou změnit. U části jedinců vícekrát…
