Článek
Jistě jich existuje více. Část z nich je způsobena používáním různých technologií. Dnes se podíváme na dění v oblasti mezilidských vztahů. Kdyby se nám podařil provést stručný řez podobou rodiny za poslední dvě tři století, zjistíme, že dříve dvě až tři generace žily spolu. Navíc se často potkávaly a po nějakou denní dobu setrvávaly v jedné místnosti. Pochopitelně byla docela velká a jejich setkávání a činnosti přizpůsobená. Nezřídka se v ní také společně spalo. Lidé si byli opravdu blízko.
Postupně začaly růst nároky a měnil se životní styl. Lidé si zřejmě chtěli dopřát lepší podoby existence a začali se tzv. rozstrkovat. Začali cítit, že se nemusejí pořád vidět a mluvit mezi sebou. Podstatou bylo, že trávili stále méně společného času. Jestliže vynechám podrobný popis následných etap a podob a skočíme do současnosti, vidíme, jak skoro každý má vlastní místnost. Z ní zejména mladí lidé vůbec nevycházejí, naopak jsou v ní na dlouhé hodiny zavřeni sami. Zdá se, že nikoho nepotřebují. Mají s sebou placaté elektronické kamarády.
V čem spatřuji avizovaný moderní paradox? Když se někam dnešní lidé vypraví, tak již po cestě volají či posílají sms, kde jsou a co se jim během cesty přihodilo. Po dosažení cíle velmi brzo o dané skutečnosti informují blízké osoby. Zároveň se velmi podivují, jak dříve mohli lidé žít, pokud neměli příležitost a prostředek, aby o sobě dali vědět. Jednou z možných příčin vedle nebytí technologií byl fakt, že spolu žili a příliš necestovali. Brali stav tak, jak byl a neměli obraz, že by mohl být úplně jiný. Třeba jak ho známe dnes. Poměrně jasně vidíme, jak se prostřednictvím fungování moderních informačních a komunikačních technologií vytváří potřeba a následně vzniká chuť a o něco později závislost. Pro leckoho je negativním překvapením a pro další až zoufalstvím, když zjistí, že na určitém místě není signál. Pro část jde o znepokojení ve smyslu, že by snad reálně ani nemuseli nikam a nikomu volat, ale co kdyby… Nemožnost je děsí. Nastupuje nejistota, bezradnost a jejich „kamarád“ bezmocnost.
V dané souvislosti může vzniknout ještě jeden zajímavý pohled. Představme si ho tak, že jsme-li vedle sebe, poměrně často se sobě vyhýbáme. Ne každý člověk unese aktuální výskyt někoho jiného a vydrží zrakový kontakt. Byť krátký. Ostatně s ním má mnoho lidí potíže. Jestliže se však spojují za pomoci moderních prvků, mají času a řečí docela dost. No - snad by se dalo sdělit a napsat, že se tak trochu sledují a kontrolují, ba pronásledují a nedají si prostor. Mířím na vcelku již známý poznatek, kdy po odeslání sms očekáváme takřka okamžitou reakci. Dále se mračíme, pokud nám někdo nebere telefon. Vždyť má přece být na příjmu, ne? Máme uvažovat o automatickém procesu?
Jde vše nějak dohromady s naší tendencí k izolování? S nejvyšší pravděpodobností na sebe hodně prozrazujeme. Jednak že máme strach z blízkého kontaktu s živým člověkem a jednak že nám styk s jinými zásadně chybí. Nutně je potřebujeme, ale nenaučili jsme se zvládat bezprostřední blízkost, která dříve vystupovala zcela samozřejmě a přirozeně. Technika nám hodně dala a žel také mnoho vzala, aniž nás o dopadech někdo odpovědný informoval. Leč žijeme ve skoro demokratické společnosti, tak co by se o nás kdo měl starat? Máme přece svou osobní odpovědnost!
Mezi platné důkazy o dnešním stavu bych zařadil rostoucí počty tzv. přátel, jimiž se zaplňují sociální sítě. Avšak dejme si ruku na srdce - o jakou kvalitu jde, je-li jich tolik? Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme desetiletí prověřený údaj, že není v možnostech a schopnostech člověka udržovat hodnotný styk s více než 100 až 150 lidmi. Jestliže máme dobré vzdělání v oblasti mezilidských vztahů a podařilo se nám vykonat důležitý posun v osvojení potřebných sociálních a komunikačních dovedností, pak chlubivé výroky o stovkách a dokonce o tisícovkách přátel zní… mírně řečeno a napsáno - nepřesně a hloupě. Zasvěcená osoba by se musela smát neznalosti a pokleslosti hlasatele či hlasatelky. Tím více se potvrzuje, jak je důležité dosáhnout vzdělání, umět se orientovat ve světě, v lidech a především v sobě sama, než začnu o něčem mluvit. Žel mezi zmíněné moderní paradoxy patří, že si lidé v současnosti počínají zcela obráceně. Málo vědí, avšak tím více a hlasitěji se vyjadřují. Ostatně proč jsou prostory kolem nás vyplněny tak vysokým počtem hodnocení, komentářů a všelijakých doporučení?