Článek
Je řada lidí, kteří je mají rádi. Hned si k nim ve své hlavě přidají chutné maso, umně připravené zelí atd. Leckdo by se při dané představě jen oblizoval. Nemluvě, kdyby měl vše řečené na talíři přímo před sebou. Od části jiných osob ovšem můžeme zaslechnout, že nepatří mezi levné potraviny. Mají pravdu. Ale co se dá dělat? Kdo na ně má chuť a nedokáže si je odříct, musí zaplatit. Zejména když si představí vzpomenutý chutný a lákavý „doprovod“ spolu s nimi na talíři… Jinou cestou bývá si je doma vyrobit.
Možná by si čtenář ještě vzpomněl na paní s podivně fungující kartou, která na jedné pokladně tak excelovala, že si ji všichni zapamatovali. Ona však asi necítila žádnou vinu a bezelstně se s úsměvem na rtech vypařila. Abych nebyl příliš kritický jen k ostatním, uvedu zážitek, v němž jsem ústřední roli hrál já a během něhož si lidé také docela užili. V nejmenovaném supermarketu nabízeli v jistých dnech bramborové knedlíky v akci. Objednali jich hodně a hrozilo, že se všechny nepodaří do data spotřeby prodat. A tak vedoucí provozovny rozhodl, že provede slevu ve slevě. Vše spěchalo, blížil se večer, a tak pověřil pracovnici a sám šel pomoci vykládat kamion. Prověřil jsem u všech devíti kusů, je-li na nich kulatá slevenka červené barvy a s dobrým pocitem vyrazil k pokladně. Zásobím hned tři rodiny a vykonám užitečnou věc. Na více místech si budou moci pochutnat. A ještě za jakou cenu! Dobrý skutek jako na dlani.
Jenže proces se zasekl. Kódovací zařízení a ani paní pokladní nevěděly, co vedoucí učinil. Přesněji - co vykonat někým nechal. Knedlíky procházely za původní zlevněnou cenu před další slevou. Dodám, že ona sleva nebyla zanedbatelná. Kdo je orientován v cenách potravin, tak si spočítá, že se jednalo o téměř 120 Kč. Nijak malá částka, ne? Přesto se zezadu ozvalo mručivé - „bože, kvůli pár korunám takové problémy“, „my spěcháme“, „že se nestydí“, „taková scéna“ ad. Akci jsem pochopitelně nevzdal. Důslednost člověka zdobí. Proč by si měl nechat rozsypat svůj záměr kvůli nelibosti někoho jiného?
Klidně, mírně a trpělivě jsem paní vysvětlil, že trvám na ceně, podle které jsem je vybral. Stále argumentovala, že „počítač jí to nebere“. Tak znovu moje řeč a cizí nevrlé poznámky. Asi po čtvrtém kole rezignovala se slovy - „já snad budu muset zavolat vedoucího“. Nic jsem neříkal, ať se sama rozhodne, co bude nejlepší. Už prve ode mě slyšela jasný a neprůstřelný argument, že podle zákona platí cena uvedená přímo na zboží. Lidé dále reptali. Častovali mě nepěknými slůvky. Prostě se vyskytl tvrdohlavý blb na pokladně, který všechny otravuje. Šéf musel přerušit vykládku. Přišel, vyslechl obě strany a bez zbytečných řečí rozhodl v můj prospěch. A správně, zákon byl jasně na mé straně. Hotovo, platba okamžitě provedena. Přesouvám se na blízký pultík. Než jsem si těžce vybojované bramborové knedlíky uklidil do batohu, zastavil se jeden pán a řekl - „pil jste mi trochu krev, to se hned přiznám, ale moc obdivuju, jak jste to klidně a bez vzteku zvládnul, já bych jí to hodil pod nohy a poslal ji… no víte kam!“.
Jen jsem přikývl. I když jsem dost ušetřil, proces nebyl zcela zadarmo. Hodně jsem se kdysi musel učit, abych ho zdárně zvládl. Avšak vyplatilo se. Mám slevu a jsem naprosto v klidu i během obtížné situace. A samozřejmě i po ní. Nelze změřit penězi výhodnost jejího absolvování bez stresu - na rozdíl od bramborových knedlíků a jiného zboží. Ač zde někdy vládne nejasnost. A poslední rada pro dění u pokladny - vyhýbejte se přepážkám, kde „odbavují“ Asiaty. Znáte jejich nákupní koše, za nimiž ani nejsou ke spatření?
