Článek
Nedávno jsem zaslechl zajímavý názor osoby, které si vážím a jejíž slova bych neponechával bez povšimnutí. Neříkám, že patří mezi nejmoudřejší. Ale obvykle na jejích názorech a postojích tzv. něco je. O čem se zmínila před pár dny?
Tvrdí, že my Češi a Moravané bychom se měli na chvíli zastavit a zamyslet se, jaké jsou naše skutečné vztahy s Ukrajinci a k Ukrajincům. A také k jejich velké zemi. Jako v řadě jiných zamyšlení se pokusím položit pár dotazů. Pomáháme jim nezištně? Chceme jim pomáhat? Zde mám na mysli, co by se stalo, kdyby se člověk mohl svobodně a volně rozhodnout, tak co by o nich říkal, jak by se k nim choval a zda a nakolik, v jakém rozsahu a jak dlouho by jim pomáhal. Ještě pokračujme v otázkách. Chováme v sobě soucit? Máme pro jejich nežádoucí stavy dostatek pochopení? Jak je tomu s péčí? Kolik jsme ochotni a schopni ještě tolerovat?
Pak by se daly předložit tzv. opačné otázky. Pomáháme jim jenom z důvodu, že se bojíme o vlastní zadky a dvorečky? Asi bude na místě připomenout, že někomu pomáhat není povinnost. Ale něco by nám rozhodně měla říkat morálka. Na druhé straně se zamysleme - má se pomoci dostat každému, kdo o ni žádá? Jak se postavíme k následujícím variantám? Zaprvé - jedinec či skupina jsou viditelně ve špatné situaci, ale o pomoc nežádají. Máme je přesvědčovat a dokonce na ně tlačit? Pomoc jim vnucovat? Jak by se pak dění vyvíjelo? Za druhé - jedinec či skupina se prozatím neocitli v nesnázích, ale již vysílají menší či větší signály, že by pomoci chtěli. Za třetí - jedinec či skupina jsou v problémech zcela jasně vinou vlastních chyb. Neudělali, co měli a někdy co dokonce bylo jejich povinností. Přesto se tváří, jako kdyby jim ubližoval celý svět. Jsou připraveni si stěžovat, pokud jim pomoc nebude poskytnuta? Budou se jí dokonce vehementně dožadovat?
Malý morální a filozofický výlet s jasně psychologickým pozadí rozhodně nepatřil mezi zbytečné. Navíc sem připočítejme známý efekt, kdy se něco jeví, ale podstata může být jiná. Co se stane, když vzpomenuté výroky aplikujeme na náš vztah k Ukrajincům? Tady bude zveřejněna další část z myšlenek oné osoby. Co jestli se my o ně staráme hlavně proto, že je válečné dění relativně blízko u nás? Od specialistů na vnitřní procesy lidí máme k dispozici cenný poznatek, že náš postoj k cizímu neštěstí se radikálně mění se vzdáleností. Předložím konkrétní příklady. Jestliže se do prstu řízne soused, s nímž nás pojí dobré vztahy, budeme vzrušeni a soucitní o dost více, než uskuteční-li se zemětřesení v Pákistánu. Dojde-li k autonehodě a spolupracovník je zraněn, jsme zaplněni city významně více, než když v indických horách na úzké horské silničce řidič nezvládne jízdu a autobus spadne do rokle. Podobně se v naší mysli děje s nehodami na egyptských železnicích. Platí, že kdyby byla Ukrajina více daleko, než se rozléhá, nehneme ani prstem?
A ještě na jedno hledisko bychom neměli zapomenout. Nazval bych ho jako ekonomické, ale klidně by se sem mohlo vtlačit slovo užitkové, prospěchářské a ba až vypočítavé. Myslím na spojitost - organizovala naše vláda rozsáhlou pomoc Ukrajincům z důvodu, že věděla, že se jí jejich přijetí vyplatí? Ano, již několik měsíců je jejich pobyt v naší zemi ekonomicky výhodný. Aspoň tak praví oficiální státní statistiky. Poslední námět ke spekulování zní - pomáháme jim proto, že si chceme zasloužit a možná vybojovat co nejlepší pozici na startu pro poválečnou obnovu? Jde o kroky správné? Pragmatické? Rozumné? Logické? Nebo už vypočítavé? Uvidíme…
