Článek
Návštěva v zábavním parku I
Třeba nenapíšu nic objevného, pokud se zmíním o mnoha atrakcích, které tam mají pro děti připraveny. Prolézačky, skluzavky, tunely, skákadla, tobogány, trampolíny a řadu dalších. Jistě není nutné, abych je všechny vyjmenovával. Samozřejmě nebudu psát, jakou na daném místě mají barvu a kolik jich je. Zaujalo mě několik jiných momentů, o nichž nebude chybou vědět více. Doplněný obraz má vyšší cenu než fragmentovitý. Podobně bychom mohli uvažovat a hovořit o ne/roztrhané bankovce.
Jako první mě napadlo, že je zde k vidění nadměrná aktivita dětí. Jako kdyby někdo chtěl popřít teze o pasivitě a pohodlnosti jedinců v době povinné školní docházky a ještě před ní. Jediným slovem bych situaci charakterizoval jako - mumraj. Chtěl jsem napsat, že se chovaly trochu jako povodňová vlna. Jenže bych jí křivdil. Řídí se přírodními zákonitostmi, zatímco chování dětí má sociální a psychologické pozadí. Kdo se snažil svoje děti vyfotografovat, měl trochu potíže. Často se mu na displeji objevovaly barevné šmouhy, jak vysoko skáčou a rychle sjíždějí po skluzavkách kamsi dolů, kam až není vidět, jak jsou dlouhé. Nevím, zda a nakolik byli autoři a autorky s kvalitou snímků spokojeni a jestli budou umístitelné na sociální síť. Myslí se jako úspěšné a „úderné“. Naopak aspoň trochu dítka posedí u ne zrovna levného občerstvení. Tady si ovšem nejsem jist, hodí-li se na odiv stovkám elektronických přátel. Nakonec se příležitost pro šikovný snímek najde - když dítě sedí na velké barevné čtyřkolce, která vypadá jako „opravdovská“ a jezdí na elektrický proud. Než slečna všechny stroje obejde a vybere žetony, je šance pro „klidné“ fotografování. Ještě úsměv / „dělej, usměj se“ / - a přátelé mohou závidět!
Nelze se na chvíli pozastavit u skupiny dospělých, ponejvíce rodičů. Mnozí sedí v křeslech a na lavičkách okolo a drobí svoji pozornost mezi displej svých chytrých mobilních telefonů a počínání dětí. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí dnes už víme, že nečiní pro svůj organismus dobře. Konečně jak nás poučuje známá životní moudrost - nelze sedět na dvou židlích najednou. Již slyším, jak reagujete, že mnozí politici zde dokážou pravé divy, neboť i dvě židle jsou pro některé z nich málo, ale pak se ocitáme v jiné oblasti, zřejmě nikoli zábavní. Ale jde o úhel pohledu.
Zpět k rodičům. Jestliže člověk dělí svoji pozornost, nic vlastně nedělá pořádně, pouze klouže po povrchu. Ženy zde mají díky stavbě mozkových polokoulí o něco lepší předpoklady, ale stejně… Další nepohrdnou nabídkou předložených časopisů. Jsou dost ohmatané a datum není prehistorický. Leccos v nich dokáže zaujmout. Děti mezitím lítají, výskají, skáčou, honí se a mezi charakteristické rysy jejich počínání patří, že často přeskakují z atrakce na atrakci. Jako kdyby nevydržely na jednom místě a cosi je nutilo se vypravit dál. Nechtějí snad o nic přijít? Je nutno všechno vyzkoušet? A nejlépe hned? Žene je hlad objevování? Nemají jistotu, jak dlouho tu budou? Rozhodně nechci malovat čerta na zeď, ale trochu bych se přikláněl k vysvětlení, že nezvládají svoje nutkání a chybí jim prvky jako zdrženlivost, trpělivost a kázeň, ale možná lze jejich přeskoky vysvětlit i jako snahu o tempo, všeobsažnost, cílevědomost a systematičnost. Ledacos se jeví, ale podstata může být odlišná.
Průběh interakcí nebývá zcela ideální. Na jednom místě si děti nedají přednost a trochu spolu zápasí. Padne pár nepěkných slov, lze vidět zásah rukou či nohou do oblečení a do těla. Známé slovní napadání a ruční / i nožní / vyřizování. Opodál zazní pláč. Někdo odněkud spadl, případně byl předběhnut při zapůjčování koloběžky a/nebo odstrkovadla. Když každý chce stihnout všechno a skoro všichni mají potíže se sebeovládáním, není divu, že se občas zajiskří. Část rodičů zasahuje, někteří vytrvale. Jiní, především jedinci s počtem nad dvě děti, jen pozvednou obočí a s informací „krev neteče“ se vracejí na displej…
