Článek
Možná by bylo přesnější napsat - největší, nejcitelnější, nejvíce zasahující? Přesně nevím, ale příští řádky by měly přispět k pochopení pohledu a zkušenosti se současnými dětmi ve škole.
Někdo by mohl navrhnout nějaký způsob mučení, který však v naší současné společnosti v podstatě nepřipadá v úvahu. Leč není vyloučen. Stačí vzpomenout na praktiky z devadesátých let. Nebo se lze seznámit s akty, které se ještě v současnosti dějí v určitých zemích světa. Mocnosti nevyjímaje. Zamíříme ovšem jinam.
Za zmínku stojí úvaha jednoho učitele. Jak šel po chodbě a viděl postávat a posedávat desítky dětí s očima přisátýma na displej mobilního telefonu, napadlo ho vyzkoušet svůj nápad. Trochu ho totiž zlobilo, že si ho nikdo během cesty nevšiml a nepozdravil ho. Ne snad že by si zakládal na své autoritě, ale přece jenom vedení školy požaduje od pedagogického sboru pokud možno stejný přístup k dětem, tj. vyžadovat v široké míře plnění ustanovení školního řádu. Vedení tlačí z důvodu, že někteří dospělí se spokojí s poněkud nenáročným přístupem, což narušuje a občas až kazí úsilí kolegů a kolegyň.Někteří se pak na sebe dívají kriticky, přičemž by tak měli hledět především na děti, které nedodržují, co je stanoveno.
Abych nezamluvil námět pana učitele. Jak vypadá? Jak říká, domnívá se, že největší trest by pro děti dnes byl odevzdat či zcela vypnout své přístroje a začít si osobně a z očí do očí povídat. Za sebe bych dodal, že možná ještě vyšším patrem by se mohlo stát - přemýšlet o sobě! Vycházím z poznání odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí a z jimi konaných badatelských aktivit, že jakmile dítě a žel mnohý dospělý pocítí trochu nepohodlí, snaží se uniknout. Nejčastěji sahá po mobilním telefonu, rychle ho nastartuje a sleduje, co na něm je. Zdá se jim, že našli účinné řešení, jak se dá vyhnout nepříjemným zážitkům. Jenže zapomínají, že ony nutně k životu patří. Bez nich se nemůžeme pořádně posouvat, zdokonalovat a stávat se lepšími. Pamatujme, že skoro nic nefunguje automaticky. Takže o vše, o každý krůček by se člověk měl zasloužit. Jak ale děti pohlížejí na zmíněnou zásadu, která je uplatňována po celou dobu lidské existence? Přesněji poznamenáno - byla! Na řadě míst v naší společnosti z ní už mnoho nezůstalo. Především žel a právě mezi dětmi.
Nedávno jsem od jednoho výzkumníka zaslechl poznámku - fungovat dnes bez mobilního telefonu je součástí odolnosti současného člověka. Jen zdánlivě se vytváří názor, že ho naprosto nutně potřebujeme a že se bez jeho služeb vůbec neobejdeme. Pozor - vše se nachází v naší hlavě. My sami se můžeme rozhodnout, zda a v jakém rozsahu ho budeme používat. Ano, naše okolí na náš činí tlak, abychom ho měli u sebe, „aktivně“ / uvozovky jsou z důvodu tzv. pasivní konzumace dat / s ním pracovali a byli takřka neustále on-line. My však nemusíme. Vzpomenutý pán má důležité doporučení - než pasivně sedět a hledat na něm, co by se dalo dělat a jak se zabavit, je lepší a přínosnější přemýšlet bez něj. Naprosto s ním souhlasím. Jen se kolem sebe rozhlédněte, kolik se kolem nás nachází závislých jedinců. Jak se neumějí sami zabavit, nejsou ochotni a už ani schopni převzít osobní odpovědnost za svou náladu a chování, a tak se vydávají do područí technologií a aplikací různého druhu a vlivu, aby za nás myslely, upozorňovaly nás atd. Jistě že část z nich je užitečná a přínosná. Měli bychom však se zvýšenou vážností přemýšlet, zda chceme, aby nám tolik zasahovaly do života, braly nám tolik času a tolik o nás někomu, koho ani neznáme, prozrazovaly. A což teprve žáci a žákyně? Oni už jiný druh světa ani neznají. Mělo by se jim pomoci?
