Článek
Tašky považujeme za běžnou věc a za samozřejmou součást našeho života. Používáme je především pro přenos ne zásadně těžkých předmětů a na ne příliš velkou vzdálenost. Při podrobnějším zkoumání se však ukáže, že účelů je více. A že otázka z nadpisu má jisté oprávnění a smysl.
Začal bych vzpomínkou na dávná školní léta. Na prvním stupni jsem na zádech nosil tehdy klasickou školní aktovku. Skoro všichni měli stejnou. Jako děti jsme se mezi sebou lišili zřejmě jen barvou, stářím a stupněm opotřebování. Řada ji podělila po starším sourozenci. Poněkud jinak vypadala situace na druhém stupni. Jako ostatní jsem přesedlal na větší kabelu s jedním pruhem, který se nosil přes rameno. Vešlo se do ní hodně, zejména knihy a sešity - bylo jich podstatně více než dříve - a svačina. Zdá se, že dosud nejde o nic podivného a ani objevného. Jenže nacpané kabely dost ovlivňovaly styl chůze. Zvýšená hmotnost nás - nedorostlé do dospělácké mohutnosti - nutila chodit trochu ke straně. Platil zde zákon přímé úměrnosti. Čím byl obsah kabely těžší, tím více jsme se pohybovali sehnuti ke straně. Situace proto nebyla každý den stejná. Z dálky jsme vypadali, že si důvěrně povídáme. Tak se někdy i dělo, ale leckdy jsme šli a/nebo stáli nakloněni i bez řeči. Skoro jako bychom si zapalovali cigarety. Nebo se líbali… Což se vůbec nedělo!
Z hlediska zdraví těla a především zad a páteře by nejlepším řešením byla taška na záda. Kdo by ji však nosil? Vždyť byla určena pro mrňata na prvním stupni. Velcí kluci ji přece používat nebudou. Taková ostuda! A kdo by v pubertě řešil zádové partie na dobu za 20, 30 roků? Přitažlivější bylo zamyslet se, kam vyrazíme a co podnikneme dnes odpoledne a kolik do večera stihneme zažít zajímavých a nejlépe dobrodružných prožitků. Ještě si vzpomínám, že velmi malý počet žáků a spíše žákyň měl jakousi úlevu a na základě lékařského potvrzení dostali druhou sadu knih. Mohli si ji ponechávat ve školní lavici a domů v lehkém zavazadle odnášeli jen sešity se zadáním domácích úkolů. Byli osvobozeni od „jednostranných“ kabel. Nepamatuji se, že by jim někdo něco vyčítal a záviděl. Brali jsme danou skutečnost jako fakt. Každý má určitou konstelaci. Dnes je situace jiná. Jednopruhové tašky se nenosí a všechny děti používají batohy či tašky na záda. Opět se mezi sebou liší barvou a nepochybně i kvalitou a pochopitelně cenou. Rozdíl vidím ve vyšší míře srovnávání a soupeření.
A nyní pohleďme na tašky jako na jiný soudek záležitostí. Nadpis nás navádí, abychom na patřičný druh zboží používali správnou tašku. Mám na mysli tzv. mrazicí. Jistě je znáte a snad i používáte. Ony samozřejmě nic nemrazí. Podstatou je, že delší dobu udrží nákup ve stavu, v jakém jsme za něj zaplatili. Kráčí o stejnou „fintu“, kdy si myslíme, že nás deka během spaní hřeje. Nikoli, pouze brání zvýšenému, vlastně jen přirozenému úniku tepla. Blízkou souvislostí kolem nakupování je, že na těžší předměty jako lahve, kompoty, plechovky a spol. použijeme tzv. tužší tašku, abychom snížili riziko protržení na minimum. Na obyčejné pytlíky a tzv. slabé tašky není příliš velké spolehnutí. Což leckdo potvrdí.
Uzavřeme taškové zamyšlení, že nosit správnou tašku není až tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Nebude vždy moudré vzít kus, který je jako první po ruce. Je nyní vytvořen prostor k úvahám, co je a není správné, a jak se na procesu může a bude konkrétní jedinec podílet.
