Článek
Již víme, že odložit se dá ledacos, kromě návštěvy, zavazadla při cestě také výlet do přírody, ať již jsme se chystali vypravit kamkoli. V případě českých počtů odkladů nástupu do školy se jedná o faktické zjištění a o neblahou skutečnost. Nejsem odborník, a tak nevím, zda situaci lze již označit za varovnou a už za mimořádnou. Místo nabubřelého hodnocení a nadměrně kritického komentáře použiji údaj, že zatímco u nás se počet aktů pohybuje kolem třiceti procent, v sousedním Německu jde o pouhou desetinu českého údaje. Nám ještě bližší stát Slovensko se ocitá na sedmi procentech. Vysvětlení nechť si každý provede sám, případně se může obrátit na odborníky a zahloubat se do příslušných materiálů.
Pochopitelně hlavní místo v celém procesu mají rodiče. Velmi cenným podkladem by bylo zjištění, kolik prožívají obav a strachu. Jestliže slyší od známých, přátel a sousedů, jak „je škola strašně těžká“ a kolik jim zabere doma času a jak silně jim vstupuje do organizace a průběhu rodinného života, je jasné, že jim nebude do skoku a nebudou se zalykat radostí. Naopak si začnou klást nepříjemné otázky. Jak by mohly vypadat? Nabízím svoji verzi. Chci snad, aby se moje dítě ve škole trápilo? Nedala by se sehnat jiná škola, kde by nebylo vystaveno tlaku? Co jestli můj potomek nedostojí nárokům? Jak si budu počínat, pokud se mu nepodaří začlenit mezi ostatní? Opravdu se tam děti tělesně a slovně napadají? Jak rozsáhlý je výskyt šikanování? Je ve škole někdo, kdo by mu mohl pomoci? Lze se na někoho a na něco vůbec spolehnout? Mají pravdu v článcích, které občas vyjdou na internetu a jež budí dojem velkých až obřích problémů a zastrašování?
Pozor - nalézá se tady ještě jedna významná položka k úvahám a diskusím - zmíněný strach není jednolitou kategorií. Existuje více druhů. Stručně lze napsat, že jedni rodiče mají strach, že jejich potomek nebude stačit ostatním. Prozatím si jeho nižší úroveň nechtějí připouštět, nebo ne moc. Občas si všimnou, že jiné děti jsou zručnější, šikovnější, rychlejší, lépe se vyjadřují, pohotověji odpovědí na kladenou otázku atd. Děje se tak i v případech, které s nimi jejich rodiče nemohou nacvičit dopředu. Mnozí se tu snaží, děti se leccos naučí jako říkanku a posléze excelují na dětském hřišti. Běda však je-li dotaz položen jinak či musí-li se u odpovědi více přemýšlet. Cvičené dítě je náhle jaksi vedle.
Druzí pociťují strach ze selhání vlastního potomka. Že trochu zaostává, s oním faktem se dá nějak „přežít“. Ale co jestli úplně propadne při vyrovnávání se s požadavky? Můžeme mluvit o rovině organizační, učební a zejména psychologické, tj. jak se syn či dcera začlení mezi ostatní, vyjdou-li s nimi, budou ochotni a schopni spolupráce atd. Kráčí o mnohem vyšší patro než zvládnout základní počty, poznatky z prvouky a vyjmenovaná slova.
Možná máme i třetí skupinu. Pro ni je charakteristický strach z poznání nefunkčnosti svého doposud uplatňovaného systému výchovy, pokud však nějaký konkrétní mají. Leckdy se jejich počínání podobá cestě se zakrytýma očima, případně pohybu za příšeří až tmy v parku. Jako kdyby se spoléhali na jakýsi automatický proces fungování, kdy neberou v potaz dané uspořádání, natož aby k němu projevovali odpovídající citlivost. Odtud ještě vede vcelku dlouhá cesta k přijetí faktu.
Nepochybně je můžeme dobře pochopit - kdo by chtěl být konfrontován s realitou, tj. s nízkou úrovní svého dítěte? Sami rodiče mají mnoho starostí, chodí do nelehkého zaměstnání, mívají málo času na sebe v rodině navzájem, chtějí si něco tzv. užít. Zároveň platí, že čas letí a z miminka se vyvine předškolák a nějak nám týdny, měsíce a roky protekly mezi prsty. Zatímco dříve jeho omylnost, nešikovnost a nemotornost považovali za roztomilé a „dětské“ kousky, nyní jim dochází, že leccos nestihli, zanedbali, čas prohospodařili. Zcela logicky je odklad východiskem a spásou. Avšak opravdu?
