Článek
O nějakých podobách již víme. Myslím, že by sem mohl patřit dotaz vnuka, co dědeček dělal v jeho věku. Také býval často na internetu? Neposlouchal své rodiče? Docházel rád do školy? Nebo se mu rovněž protivila? Šikanovali ho? Zde se ukazuje, v jak mylném názoru dnešní mládež žije. I když se v dějepise učí o pravěku a o době bronzové a železné a o středověku, mnozí jsou přesvědčeni, že síť sítí je k dispozici odjakživa. Dobrý důkaz o nepřemýšlení a o mechanickém přístupu ke školní látce.
Ještě cennější odměnou pro prarodiče by, podle mého názoru, bylo, kdyby se děti zajímaly, co vlastně během života dávno narození vykonali. Byla by pro ně zajímavá informace, že děda postavil desítky panelových domů? Že se podílel na výrobě stovek a tisíců nákladních automobilů? Že díky němu fungoval určitý úřad? Že napsal stovky povídek a článků? Nebo že babička 35 roků prodávala v obchodě H.? Nebo že působila jako vedoucí pracovnice na úřadu? Podnikala v oboru, který ne/byl na očích veřejnosti? Dostala vyznamenání? Úplně nevím. Za předchozích generací bývaly děti více zvědavé a vcelku ochotně pátraly v historii svých starších blízkých osob.
Jenže může být hůře. Ukazuje se, že „odměna“ někdy může přijít o dost dříve. Opět hovoříme a píšeme spíše o její negativní podobě. Dospělí se mezi sebou domluvili, že prarodiče si vnoučata vezmou na jeden týden a odjedou s nimi daleko mimo místo bydliště. Cílový prostor v horách měl splňovat požadavky předpubertálních dětí. Areál v sobě zahrnoval dětské hřiště a jemu odpovídající elementy, plavecký bazén, dobrou stravu, relativně bohatý animační program atd. Navzdory bohaté nabídce děti neprojevily skoro žádný vděk. Jako kdyby vše „bylo naprosto normální“. Prarodiče se ocitli v nezáviděníhodné konstelaci. Jak se ví, pobyty mimo domov rozhodně nepatří mezi levné záležitosti. Navíc ceny vytrvale stoupají. Mají se vnoučatům svěřit se svými zápornými pocity? Je vhodné upozornit na finanční stránku akce? Kam se dostanou prostřednictvím výčitek? Nejednalo by se už o manipulaci s city dětí? Složité dotazy vyvstávaly v jejich hlavách a následně v diskusích, které z pochopitelných vedly mimo dosah uší dětí.
Při jedné vycházce se potkali s jinými prarodiči a jak čekali, než se děti vydovádí ve speciálním parku, dali se do řeči a vzájemně si postěžovali. Beseda přinesla cenné poznání, že u druhé strany je vývoj docela podobný. Jedna paní se nechala slyšet, že by mohlo být ještě hůře. Třeba by děti mohly začít kritizovat, nadávat a dožadovat se, aby je rodiče odsud odvezli a tím je „zachránili“, přičemž se strhla debata, co se pod pojmem v uvozovkách rozumí a co do všechno do něj patří. Hodně záleží, jak si matky a otcové nastavili domácí procesy, zejména v chování. Prarodiče jsou přesvědčeni, že správně vybrali místo a program. V části situací ho „raději“ s vnoučaty konzultují, aby nedošlo k nějakému nečekanému vývoji, myslí se především problematický.
Uspořádání se ještě více komplikuje, když prarodiče měli dopředu zprávy, jak se dětem chce s nimi jet. Píšou sms a do telefonu uvádějí, jak se těší, ale pozdější skutečnost vypadá jinak. Objevují se kritické poznámky, kousky zklamání, nechuti do místních akcí atd. Kdo by se divil, že se jejich projevy dost dotýkají seniorů. Jejich tolerance a citlivost má též svoje hranice. Nebude překvapivé, když se jim sníží a až ztratí chuť do příštích setkání. Zároveň vše vnímají rozporně. Tolik si chtěli vnoučat užít. Nebo se spoléhali, že vše bude mít jakýsi automatický chod? Lepší z nich projeví žádoucí odolnost v tělesné a duševní rovině a začnou dříve nebo později přemýšlet, jak by se dalo připravit a zorganizovat něco jinak, v čem by mohli program obohatit. Je však otázkou, jestli se vůbec něco najde. Pořád dnes musíme počítat s význačným faktorem - konkurence moderních informačních a komunikačních technologií je vysoká a takřka nepřekonatelná. Tak co bude za rok? Setkají se spolu ještě v letošní sestavě? A budou starší vůbec přemýšlet, že by na ně mohla čekat odměna?
