Článek
Objevila se zajímavá událost či okolnost u plaveckého bazénu. A též v něm. Zjevil se totiž ozbrojenec v bazénu. Nadpis je poněkud nadsazen, neměl u sebe pušku, pistoli a ani náboje, granáty, nože atd. Pouze tak vypadal. Kdybych ho měl stručně popsat - jedná se o velmi malého chlapce, který měl na svém těle tolik nadlehčovacích elementů, že ho více než zdvojnásobily ohledně rozměrnosti postavy. Na svých tenkých nožičkách vypadal docela směšně. Asi jako kdybyste čmelákovi na záda připevnili batůžek. Pěkné, co?
Předkládá se otázka s obecnějším dosahem. Jestliže budou malí podobným způsobem chráněni, jací z nich vyrostou chlapci? A co teprve chlapi? Bude možné směrem k nim uvedené podstatné jméno použít? Zřejmě ne. Pořád asi budou na někoho a na něco spoléhat. Hledat oporu. Avšak mohu se mýlit. Nejsem vlastníkem patentu na rozum.
Za zmínění bude stát ještě jedna informace. Po několika opatrnějších smočeních následovala časová pasáž se skoky do vody. Já vím, že se jedná o sportovní disciplínu, která je na programu ME, MS i OH, ale prosím netvořte si žádné velké představy. Jak vše vypadalo? Správně ho nejprve otec přivedl na hranu bazénu, ukázal mu, kam si má dát nohy, jak se zapřít svými malými prstíky, aby nepodklouzl a neuhodil se. Poté šikovně využil „motivačního“ prvku v podobě maminky dole ve vodě a vydal mu pokyn, aby skočil. Hošík splnil pokyn, byť skok a zejména vynoření nebylo zcela dokonalé. Ostatně netvářil se nijak nadšeně. Voda ho viditelně obtěžovala. Druhý a třetí pokus vypadal o fous lépe. Kluk se mírně zdokonalil, a tak otec přešel na skokanský blok. Výška, tj. vzdálenost očí chlapce od hladiny, se o hodně zvedla, skoro o dvojnásobek. Přesto dítě neztrácelo „dobrou náladu“. Kdo by měl nyní strach, že se přihodí nemilá příhoda, do bazénu nateče krev a zmizí mu nepřesná polovička ze sedmi zubů, bude zklamán.
Při výstupu do vyšších sfér si oba rodiče dali práci, aby ho nadměrně chránili. Za dřívějších časů bylo úkolem dítěte si na skokánek vylézt samo. Jen ať si poradí. Pokud chce skočit, nechť se snaží. Matka ho držela za ruku, otec přizvedával za zadek, a ještě ho matka pro jistotu držela za nohu, aby mu neuklouzla. Má „mladík“ vůbec šanci, aby se naučil, jak se leze nahoru? A především aby poznal riziko? Jak si osvojí poznatek, že si musí dávat pozor? Ano - vždyť by se na vlhkém podkladu mohl smeknout a spadnout dolů. A co? Získal by modřinu! Pro příště by si dobře pamatoval, že… Však víte. Takhle „ví“, že nemusí počítat s vlivy zemské přitažlivosti. Rodiče všechno zařídí. Navíc se neseznámí s vodními vlivy v celém rozsahu. Získá falešný dojem a přesvědčení, že skokem do vody nic neriskuje. Pokaždé mu nadlehčovátka pomohou a ke všemu ještě zasáhnou čtyři pohotové rodičovské ruce.
Jistěže mohu být označen za přísného a až bezohledného. Jenže stačí si vzpomenout, jak probíhalo dětství před desítkami let. Byly snad děti pod neustálým dozorem? Někdy se, zejména na vesnici, na několik hodin vzdalovaly mimo dohled rodičů, aby se poté vrátily. Někdy nadšené a šťastné, jindy smutnější, často podrápané a s modřinami, poštípané od hmyzu a kopřiv, a hlavně ušpiněné a hladové. Rodiče velkou radost nemívali, zejména pokud měli k dispozici velmi omezený šatník, ale až na výjimky se nic nehrotilo, nevyšetřovalo, slova útěchy byla chudá a krátká… Tak vydatným tempem rostlo seznamování s realitou a vše probíhalo jako obvyklá součást celkové přípravy na život. Není proto divu, že v „učebním předmětu“ - připravenost na život, dosahovaly děti velmi slušných výsledků. Kdo z dnešních zhýčkaných potomků by se jim mohl vyrovnat? Nebo aspoň přiblížit? Ozbrojenec v bazénu nejspíše ne.
