Článek
Patrně bychom se mohli na počátku shodnout na skutečnosti, že plat by měl vedle druhu, obsahu a rozsahu vykonané práce odrážet také její kvalitu. S uvedeným konstatováním se vcelku lehce souhlasí, ale mnohem obtížněji se prakticky realizuje, zejména jde-li o osobní spjatost. Hlavní příčinou bývá neochota u sebe něco měnit a přizpůsobovat se tzv. horším podmínkám a vyšším nárokům. V dané souvislosti je jistě zajímavé se podívat na několik okolností v oblasti působení pedagogických pracovníků.
Pokud by měla být s platem svázána kvalita pedagogické činnosti, objeví se řada dalších problémů. Naznačme si je následujícími otázkami. Co všechno do kvality patří? Kdo ji bude posuzovat? Kdo by mohl být zmocněn? Kdo by měl mít morální a/nebo faktické právo tak činit? Podle čeho se bude kvalita měřit? Kolik a jakých položek sem máme zařadit? Stanoví je nějaký orgán a komise nahoře, nebo půjde o plod činnosti samotné školy a jejích osob? Jestliže by jí měly odpovídat známky žáků a studentů, poté jejich vylepšení je možné dosáhnout snížením náročnosti a rozšířením shovívavosti, aniž by se dosáhlo zvýšení znalostí a dovedností, které naopak budou klesat, jak se dnes obecně děje. Ale kdo cestu zmíněného typu a podoby chce?
Jinou cestou je získat více poznatků a informací, pak jich lze žákům předestřít větší objem a podle křivky zapomínání jich v mysli více zůstane. Snad. U řady dětí se zdá, jako kdyby ona zákonitost nefungovala. Ať informací předají učitelé málo, nebo více, stejně jim jich v hlavě zůstane velmi málo. Podle řady dospělých ve škole jsou znalosti dětí značně děravé. Navíc vyvstává otázka, kdy a jak do nich větší objemy dostat. Je stanoven počet vyučovacích hodin a s ohledem na rezistenci a lhostejnost žáků a žákyň se do nich asi více nepodaří dostat. Konstelace působí, jako kdybychom od seniorů vyžadovali sprint. Jenže oni na rozdíl od mnohem později narozených opravdu nemůžou. Mladí můžou, ale většinou nechtějí. Nebo se pochybení nachází pouze na straně učitelů? Mohly by platit, že zvýšení kvality jejich působení způsobí růst zájmu dětí? Dopadem by jistě byly lepší výsledky.
Možným postupem je také zvýšit tlak a přísnost. Zajímavým měřítkem je soutěžení mezi různými školami. Zdá se být dobrým krokem a spolehlivou informací, ale je třeba vědět, nejde-li o efekt, kdy se jednooký stává králem mezi slepými. Dalším podkladem je údaj, kolik absolventů bylo přijato na SŠ a VŠ. Aby běželo o solidní informační výpověď, je třeba vědět, kolik se jich celkem hlásilo a kolik jich bylo přijato a na jaké školy. Jak je známo, ne všechny obory jsou dostatečně lukrativní, jak nám napovídají počty zájemců a přijatých u jednotlivých škol a jejich součástí. Kromě uvedené lukrativnosti se opět ke slovu musí dostat kvalita. Měla by vystupovat jako bič, zákon a základní požadavek. Nebojím se napsat - věc osobní cti!
Občas se do médií dostanou informace, jak lehce se ke svým výsledkům a spíše k výstupním dokumentům někteří lidé dostali. Zdaleka se nejedná jen o nejznámější kauzu v Plzni. Asi nebude náhodou, že část veřejně známých osobností se k titulu dostala snadnější cestou. Mimochodem - jaký příklad dávají svým následovníkům? Především mladé generaci. Jak zde obstojí - nejen jejich - námitka: „mám moc práce, náročné studium by mě brzdilo v práci a odtahovalo od plnění úkolů v rámci služby lidem, národu a státu“? Já bych řekl, že názor si zde vytvoří každý sám. Případně již vytvořil. Ale co kdyby se vzpomenuté lehčí podmínky týkaly jemu blízké osoby? Nadále by je kritizoval a vystupoval proti nim? Nebo by „pochopil“ a následně souhlasil?
