Článek
Jak nikoho nepřekvapí, kolem předvánočního období se vždy nahrne mnoho úkonů a starostí. Chceme stihnout pokud možno vše, co jsme si naplánovali, abychom měli co nejméně restů a mohli strávit svátky v klidu a v pohodě. Mezi tradiční úkoly patří, že si se známými, kamarády, přáteli a se spolupracovníky popřejeme pěkné Vánoce a mnohdy připojíme ještě pěkný nový rok. Zvídavá osoba by se snažila pídit, co se asi tak nachází za použitým výrazem. Lze spekulovat o růstu ostražitosti. Zejména v případě hlasité teze - „tak šťastné a veselé a bohatého Ježíška“, neboť pro leckoho jde o moc vysoko postavený cíl. Prý je lepší přát klidné a/nebo co nejlépe strávené Vánoce.
Běží o klasický úkon, k němuž lidé přistupují různě. Někdo se na něj těší, poněvadž se rád s ostatními sejde a sdílí s nimi aspoň pár minut. Druhý mnoho nadšení neprojevuje, neboť se mu zdá, že mnozí si přejí spíše formálně a ve skutečnosti jim na přítomných a na jejich životě moc nezáleží. Třetí se uvedeným krokům vyhýbá, protože třeba má nedobré zkušenosti z minulosti nebo necítí potřebu se s některými osobami setkat.
Někteří své blahopřejné poslání berou příliš vážně. Naplánují si dlouhý seznam osob, s nimiž by rádi mluvili. Jenže čas nejde natáhnout a také někdy musíme do práce, nakupovat, spát, uklízet atd. Pak je jasné, že stihnout nelze všechno a všechny. Snad kdybychom udržovali vztahy jen s osobami, na jejichž počet stačí prsty jedné ruky nebo obou. Většinou ovšem máme vztahů a známých více. A s nimi je potíž. Jedni míří na hory, druzí na chatu, třetí mají plánovanou cestu za rodiči a čtvrtí daleko k moři. I když se s řadou lidí dohodneme, ne vždy se nám podaří trefit do jejich harmonogramu. Proto budeme na obtíže s přáním k Vánocům a novému roku narážet rovněž v následujících letech.
O jinakosti lidí svědčí skutečnost, že každý zde postupuje jinak. Někdo se trápí, kolik přátel a blízkých nestihne vyrozumět, zatímco jiný si s danou skutečností hlavu neláme. Kráčí o charakteristický prvek? Signalizuje nám cosi významného o nás a o jiných? Možná ano. Například může vypovídat o naší důslednosti a o míře pevnosti vztahu k dotyčným jedincům. Všimněme si, že některým zavoláme vícekrát. Asi nám na nich a na jejich názoru dost záleží, když jiné vypustíme po prvním neúspěchu a často se slovy - „dobře mu tak, má brát telefon“. Pokud se budeme ještě chvíli v celé sféře přehrabovat, možná odhalíme, že někdy máme do zdolávání překážek více chuti a jindy méně. Není ani jedno, jsme-li po pracovní směně, nebo se snažíme někdy dopoledne, než nastoupíme na odpolední. Někdy inklinujeme k určitému druhu technických prostředků, ať již je důvodem, že je snázeji ovládáme, jejich použití je levnější anebo se vyhneme druhu komunikaci, která není naší oblíbenou kratochvílí.
Někdy jde opravdu o docela obtížné cesty. Je však určitě potřebné poznamenat, že leccos si my jako lidé komplikujeme sami. Než abychom využili příležitosti a leccos vyřídili najednou, zbytečně své návštěvy kouskujeme. Jindy si myslíme, že není / úplně / vhodná doba. Máme pravdu, že když řešíme jednu věc, zdá se nám připojení vánočního přání jako formální připlácnutí něčeho, co sem příliš nepatří. Někteří sahají po variantě, kdy jdou přát a současně proberou něco pracovního. Jiný by zmíněného postupu nikdy nepoužil. Vždyť… Každý si však hledá svou cestu. Může být přesvědčen o její správnosti. Co když však protějšek vidí stav jinak? Možným řešením se poté jeví konstatování - „co si budeme povídat, musíme to nějak úspěšně přežít a každý sám nejlépe ví, co by chtěl a potřeboval a naopak“. Pro jakou variantu se rozhodnete vy?
