Článek
Kdo by se snad domníval, že projevuji snahu a nápaditost, abych vymyslel nové zaklínadlo jako klíč k provádění kouzel, mýlil by se. Takže pikolu a pikání vynecháme. Byť pykání v nějaké podobě v řadě konstelací kolem školních odkladů přichází. A nadále se bude objevovat. Tak se pokusíme posunout směrem kupředu, byť budeme řešit spíše „zadní“ věci.
Velmi bude záležet, jakým způsobem bude dítě zkoumáno a co bude následovat. Část rodičů za odborníky do poraden přichází s dopředu ujasněnou představou, leckdy už s cílem dosáhnout odložení. Bývají připraveni a vyzbrojeni argumenty. Pokud zazní po vyšetření jiné výroky, někteří je „neslyší“. Kdybych zde odskočil do jiné oblasti, zeptal bych se - kolik řidičů bude automechanikovi vymlouvat jeho závěr? Kolik by jich bylo schopno mu radit, jak si má počínat? Též on přece používá oficiální diagnostiku, ne? Někdo moje přirovnání neuzná a vznese námitky. Jistě kráčí o jeho volbu a právo. Ba ukazuje se, že namítání a zpochybňování často vede k vyšší úrovni myšlenkové činnosti a zákonitě k lepším výsledkům. Proč by se tak nemohl proces vyvíjet též tady? Přesto upozorním na „nerovnost“. K celkovému uvažování by autor/ka připomínek měl/a vzít v potaz, že dění a stavy v dítěti jsou mnohonásobně složitější a variabilnější a též nespolehlivější než v případě motoru u auta a u jeho dalších prvků vybavení.
Ocitáme se před odkladem, tj. v první půlce titulku. Jestliže rodiče zatlačí a příslušnou poradnu „poprosí“ o odložení nástupu, se zvýšenou pravděpodobností se jim podaří dosáhnout „cíle“. Jenže se tu skrývají pasti. O jaké se jedná? Jednou z nich bývá, že se matky a otcové spolehnou, že za rok se vše samo nějak urovná. Za onen rok se dítě přece posune, zmátoří, něčemu se naučí, zdokonalí… Hlavně že bude klid a „nemusí se nic dělat“. Proč by měli opouštět známou komfortní zónu? Vždyť se jim nechce. A navíc neběží o holou nutnost, ne? Nic se nepropásne. Ještě se ušetří peníze na školní pomůcky v rámci bezplatného školství. Nebo by tu měl převážit jiný pohled?
Další tzv. maskovací - a poměrně častou - tezí bývá - „aspoň jsme mu prodloužili dětství“. Leckdo ještě s vědomím přehledu dodá - „jak se pořád posouvá hranice odchodu do důchodu, ještě se chudák malý do práce nachodí dost a dost dlouho, tak jsme mu vlastně pomohli“. Skutečně? Jistěže se tu racionální jádro nachází, ovšem jen dílem. Záleží na celkovém přístupu. Rodiče obvykle mají zájem, aby jejich potomek dosahoval co nejlepších výsledků. Reprezentoval je. Vždyť vystupuje jako jejich vizitka. Současně si přejí, aby se nemusel moc namáhat, trénovat, trápit se, cvičit a zatěžovat se. Proč se má stresovat? K čemu negativní stavy povedou? Akorát se mu prý naruší nervy a bude muset brát prášky. Ještě se mu ostatní budou smát a dokonce posmívat, že je blázen. Mají se vším souhlasit? Nikoli!
Jdeme do finiše. Obvykle bývá dost náročný, stačí pomyslet na šturm na konci kvartálu či pololetí ve výrobním podniku i na úřadu, poslední minuty sportovního zápasu, který zatím není rozhodnut, atd. Příjemně proto nezní následující slova. Všichni by si měli dát pozor, zda v pozadí či dokonce v popředí nejsou jejich výmluvy, aby sami jako dospělí měli o problém méně a nemuseli pracovat se svými dětmi. Leckdo se spíše více než méně obává, zda a nakolik zvládne překlopení svého dítěte do role školáka. Nic netvrdím, ale každý by měl na svoje konání a jeho motivy kriticky pohlédnout, zda a v jaké míře se ho zmíněný poznatek týká. Pouze podotknu, že nepůjde o snadný krok jako třeba u měření teploty pomocí známého a spolehlivého nástroje.
