Článek
Odpověď by se na první pohled mohla zdát velmi jednoduchá. Vlastně by se jednalo o dvě. Za prvé se tam jedou pořádně najíst. A za druhé - bojovat o místo na pláži a/nebo u hotelového bazénu. Nyní se na obě varianty chování a motivů podíváme blíže.
Možná by bylo vhodné začít připomenutím doby zpřed asi tak třiceti let. Jak vypadaly české a moravské jízdy k moři? Netvrdím, že dále popisované obrazy platí pro všechny. Nicméně mezi charakteristické projevy patřilo, že se občané snažili dostat do auta co nejvíce věcí. Jednak neměli dost peněz na jejich půjčování. Jednak se dělo pro případ „kdyby“. Vždyť máme zkušenost, že je lepší vzít si s sebou propriet o něco více, než aby v cílové destinaci něco chybělo a my byli rozmrzelí.
S ohledem na první odstavec se musím zmínit právě o jídle. Mezi tradičně vyvážené „komodity“ se tehdy dostaly řízky a paštiky. Převážely se v alobalu, mezi krajíci chleba, v různých miskách a s nadějí, že vydrží co nejdéle, aby náklady na stravování tam na jihu patřily mezi co nejnižší. Proto je mnozí ukládali v polystyrenových taškách, aby jim zajistili aspoň trochu chladu po co nejdelší dobu. Kdo by si nepamatoval, jak jsou řízky konzumovány ve stínu bungalovu a prsty se otírají do českého chleba. Jak jsme si pochutnali a zároveň vyzráli nad místním systémem a vysokými cenami. Haha.
Znám rodiny, které si s sebou vezly mléko, mouku, cukr, kávu, cibuli, špek, vejce a samozřejmě pečivo, neboť už tehdy naši občané mívali „zaručené informace o drahotě u moře“. O tašce sladkostí pro neustále „hladové“ děti ani nemluvě. Obtížně se jim vysvětlovalo, proč se něco nemůže koupit. Třeba zmrzlinu v přepočtu za sto korun českých. Myslí se tehdy. V současnosti jsme cenově už jinde. Ale kdo se chce cachtat ve slané vodě, musí si holt připravit více penízků a připlatit si. Leckomu pomohla dopředu uvařená rýže a těstoviny, zejména za předpokladu, že v chatičce bývala chladnička. Hotový poklad!
Dnes je podoba jiná a můžeme vnímat zřetelný posun. Ale jaký? Můžeme ho vidět a hodnotit jako kladný? Co lze vidět a slyšet? Mnoho občanů volí pobyty s polopenzí a dokonce s all inclusive. Když je budeme pozorovat, leckdy zjistíme, jak si dávají několik chodů. Od kritiků jsem zaslechl názor - „takhle by se doma určitě necpali“, který v originále zněl o kousek jadrněji a úderněji. Cekově bychom si u sebe měli povšimnout, že se méně hýbeme, více přijímáme a logicky roste obezita národa. Statistika je poměrně jasná a neúprosná. Dopady na sebe nenechávají až na výjimky dlouho čekat.
Můžeme vcelku lehce pochopit motivy občanů u moře. Mohou znít následovně - „když už jsem si to zaplatil, tak se pořádně nacpu“, „když už jsem sem jel tak dlouhou cestu, tak si to v jídelně pořádně užiju“ apod. V neposlední řadě platí, že se velmi těžko odolává svodům vystaveného jídla, pokud se jedná o bufetový styl stravování. Nabídka bývá velmi pestrá a kromě spoléhání na klasický obsah, který známe od nás, se leckdo chce pustit do neznámých či nevyzkoušených prvků. Během roku na leccos „nemá peníze“, tak proč by se tady nerozšoupl, že? Kupříkladu různé ryby a saláty se mu zdají příliš drahé, avšak zde se jich nabízí hodně. Až oči těkají, mozek vysílá signál „naber si“ či „naber si co nejvíc“ a ruce ochotně poslechnou. Proč by ne?
Měli bychom si uvědomit, že se sice chováme přirozeně, ovšem mysleme na zátěž, kterou svému tělu chystáme. Spolu s alkoholem a pobytem ve velkém teple a často na přímém slunci se svému organismu mstíme za jeho předchozí službu. Jak dlouho vydrží? Kolik dnů, týdnů, měsíců a snad roků bude trvat, než se napjatá struna dostane do stavu, který nepůjde zvrátit? Na zdraví si připíjíme, ale moc málo pro něj prakticky konáme. Zejména u moře!
Právě jsem si uvědomil, že na povídání o pokládání ručníků na plážová lehátka nějak nezbyl čas a hlavně prostor. Tak v blízké době.
