Článek
Vysvětlení je docela prosté. Zabývá se učením někoho, a proto ji tak nazýváme. Kdo se věnuje uklízení, po právu ho jmenujeme jako uklízeče či uklízečku. A tak bychom mohli pokračovat. I když ne vždy slova přesně sedí. Jako více zajímavé je blíže se podívat, jestli dotyčná osoba dostojí svému názvu. Jinak řečeno a napsáno - zda vůbec a nakolik se učitelky mohou a budou věnovat práci, kterou chtějí vykonávat a jež jim byla nabídnuta a/nebo přidělena.
Abych neodběhl od znění a smyslu titulku, hned zamíříme do školního prostředí. Od paní učitelky budeme očekávat, že bude opravdu učit. Zejména na prvním stupni se bude soustředit, aby děti úspěšně vedla tak, že se naučí číst, psát, počítat a také třeba kreslit a tělocvičit. Pochopitelně nebudeme hned čekat zářivé a dokonce ideální výsledky, avšak posun by měl být zřejmý. Z dětí, které se ještě před nástupem do ZŠ chlubí, jak znají písmena a umějí počítat, vyrostou žáci a žákyně, kteří prvky učiva neznají pouze jako básničku, ale opravdu mu rozumějí a až na výjimky je umějí používat.
Skutečnost dnes leckdy vypadá poněkud pozměněně. Zkusme si ji přiblížit na průřezu jedním týdnem. Pondělí bývá charakteristické únavou dětí po víkendu. Místo aby se dostavily odpočinuté po dvou volných dnech, příslušníci pedagogického sboru registrují, jak se nemohou rozjet, jak se jim nechce, podepírají si hlavy, polehávají po lavicích atd. Pokud budeme pátrat po příčinách únavy, jako vysvětlení se nabízí, že příliš mnoho času věnují určitým elektronickým aktivitám. Na ně v části rodin padne i více než pět hodin za den. Děti se doma sice do skoro žádné práce nezapojí, takže svým matkám a otcům nepomohou, ale na druhé straně od nich dají pokoj, poněvadž někam zalezou a s očima upřenýma na displej mobilního telefonu nic nežádají. A jsou zticha! Dalším důvodem bývá organizace výletů, kdy se rodiče snaží stihnout více akcí najednou, místo aby se soustředili na jednu a užili si ji včetně vyjádření osobních postojů a pocitů. Neměli bychom zapomenout na sportovní soutěže.
Po pondělí přichází úterý a během něj se děti docela rozjíždějí. Jako kdyby se už aklimatizovaly a následně více vystrkují růžky. Zákonitě začínají podle pohledu dospělých zlobit. Od paní učitelky se čeká, že do rozmíšek aktivně vstoupí a bude je řešit, nejlépe v souladu s ustanoveními školního řádu a podle zásad slušného chování. Kdyby byl najat nestranný pozorovatel, zjistil by, že během vyučování na šetření, zpovídání, objasňování a pokusy o nápravu v součtu za den padne nejméně jedna hodina.
Nadchází středa a s ní vznik velkých problémů. Nemusíme je zcela přesně specifikovat, stačí poznamenat, že děti něco rozbily, tj. způsobily škodu na majetku. Pak se řeší, kdo ji způsobil, jak je velká a kdo ji zaplatí. Hlavně zkušená paní učitelka ví, že je po ruce jednoduché řešení. Má podobu kolektivního trestu. Jenže tudy se vydat nechce, neboť vnímá, že by nepostupovala spravedlivě. Má snad škodu platit i dítě, které prokazatelně dlelo na WC?
Navzdory vynaloženému úsilí se do čtvrtka nedosáhlo žádoucího posunu. Navíc dojde k dalším prohřeškům vůči pravidlům, na nichž se děti prve dohodly a potvrzovaly, že s nimi souhlasí a budou je dodržovat. Je přijato rozhodnutí, že do šetření vstoupí výchovná poradkyně. Lhaní se jeví jako významnější element a proces než aktuálně probírané učivo. Výuka proto aktuálně odpadá. Dokonce v rozsahu dvou hodin. Řeší se co, kdo a jak. Jednotlivým dětem jsou pokládány konkrétní dotazy. Výsledek se dozvíme v příštím díle. Prozatím je možné uvažovat nebo jen spekulovat, zda se něčeho hmatatelného podařilo dosáhnout.
