Článek
Dnes jsme již bohatší o náhled, proč se nejstarším dětem poměrně málo daří ve slovních úlohách z matematiky. Leckdo z nich se tzv. probudí až pár měsíců před přijímacími zkouškami na SŠ. Jak víme, někdy se ve sportu dá dohnat několikatýdenní tréninkové manko. I ve škole jde o možný proces. Kdo ale nepracuje celá léta a nabídnutý čas prohospodaří, nemá šanci uspět. Chybou českého školského systému je, že umožní vstoupit na půdu SŠ i jedincům, kteří na ni po stránce výše a kvality inteligence nemají. Ke všemu si ještě přičtěme nízkou ochotu pracovat, jak jsem již vícekrát zmínil. Na mnohé žáky a žákyně proto čekají krušné časy. Obraznou analogií je, že se snaží chytit rozjíždějící se vlak…
Podobně jako o svízelích kolem matematiky by se dalo mluvit a psát, že ve srovnání s dobou před čtyřiceti roky jsou dnešní diktáty z českého jazyka asi tak šestkrát kratší. Nepochybně se jedná o námět k vážnějšímu zamyšlení. Mezi důvody patří, že řada dětí již na šestém a někdy až na osmém řádku „nemůže“. Bolí je ruka a ztrácejí soustředěnost. Kráčí o příliš náročnou úlohu a situaci. Přichází stres. Bývalí žáci a žákyně - dnes v rolích babiček a dědečků - kroutí nechápavě hlavou. Pokud si ovšem výrazné změny povšimnou!
Umět psát - a ještě rychle - vyžaduje relativně dlouhodobý trénink, který většina dětí dnes neabsolvuje. Navíc se jim ani nechce. Nemají zájem. Mají svůj elektronický svět! A poněvadž rodičům leží na srdci současná mantra - „jejich dítě se má mít lépe než oni“ a „aby netrpěly“, je nabíledni, že na pořádný trénink v podstatě nikdy nedojde. Nebývá obtížně pouze doma. Z vyučovací hodiny bývají děti pozorné a efektivní jen několik málo minut. Jejich mozky jsou navyklé na krátké úseky sledování tzv. zábavných videí a povrchních obsahů, které až na výjimky nevedou a nenutí k přemýšlení. Poté není divu, že se v hlavách nevytvoří žádoucí nervová spojení a tím přizpůsobivost delším časovým úsekům. Nejlepší by pro ně bylo, kdyby příslušníci pedagogického sboru učili jen pár minut, současně během nich poskakovali a hráli šaška, aby se děti zabavily, poté jim nechali aspoň dvacet minut na „odpočinek“, kdy budou lítat, křičet nebo naopak sedět jako pěny s očima upřenýma na displej.
K psaní diktátů a jakýchkoli jiných poznámek chci čestně ukázat na legitimní námitku. Stále více a silněji vstupujeme do tzv. moderních časů. Proč by se lidé měli učit psát, když se dnes ruka, tužka či pero používají tak málo? Zanedlouho možná budou všichni mít elektronický podpis a budou mít povinnost ho používat. K čemu vlastně je či bude potřebné umět psát? Jistě bychom se zde měli více zamyslet a nechat si předložit podklady od příslušných specialistů a výzkumníků. Co jestli opravdu za 10, 20 nebo kolik roků nebude ostudou, že člověk neumí psát? Normální věc. A jak se budeme dívat na čtení? Co když skoro vše bude převedeno na ikonky a na hlas? Jím se přece leccos ovládá již dnes! Mnohé bude jasné a netřeba se učit psát. Ke všemu si uvědomme, o jak složitou činnost běží a kolik času při ní děti tráví. Nesporně by šel využít jinak. Máme po ruce užitečné nápady? Jen aby nešlo o propad do světa elektroniky! Sám nevím, jestli naši následovníci budou psát či nikoli. Nechávám prostor k diskusi. Co ještě dnes a zítra bude patřit do základní gramotnosti? A co už nikoli? Co můžeme očekávat? Další neopominutelné dotazy.
Příště se zastavíme u chování. Také tam děti leccos ne/zvládnou. Předložíme si určitou přehlídku otázek. Mělo by z ní vyplynout, že ony samy a ani jejich rodiče nejsou tak bezmocní, jak by se mohlo zdát. Především při pohledu na tzv. neodolatelné nabídky moderních informačních a komunikačních technologií.
