Článek
Když se podíváme do třídy, kde se sejdou zcela noví žáci a žákyně, spatříme vcelku charakteristické obrázky. Do jejich projevů patří nejistota, obavy, zvědavost, trochu se těší na tajemství, jaké škola a pobyt v ní obsahuje a přináší. Zpravidla u nich nalézáme také stopy nadšení, jak se do školy těšili. Vypadají tak trochu jako sportovci a sportovkyně na v titulku zmíněné startovní čáře. Pokud se na ni podíváme blíže, podrobněji a hlavně kriticky, zjistíme, že je místy dost klikatá. A že může vytvářet dojem spravedlnosti.
Na začátku si uvědomme, že každé dítě je souborem individuálních prvků, které ve všech případech tvoří cosi jako originální směs. Za všechny vzpomeňme osobní vlastnosti a - speciálně pro školní prostředí - vědomosti, znalosti, dovednosti, zkušenosti a schopnosti. Někdo by mohl namítnout, že jsou u všech dětí nízké a teprve škola jim má výrazně pomoci, aby je přicházející děti dosáhly. Lze částečně souhlasit. Nicméně předškolní věk je časem, kdy dítě může a mělo by hodně informací, podkladů a zážitků pojmout. K lepšímu pochopení nám významně pomohou následující otázky. Upozorním, že nejde o kompletní výčet.
Mělo dítě před nástupem do školy dostatečný počet podnětů ke svému rozvoji? Nakolik mu rodiče a jiní dospělí povolili, aby podlehlo nabídce moderních informačních a komunikačních technologií? Četl mu někdo pohádky? Sledovali společně příběhy a po nich se o obsahu a smyslu diskutovalo? Navštěvovalo nějaký kroužek zájmové činnosti? Jezdilo se v rodině na výlety? Jaký mívaly obsah? Je rozdíl jet si prohlédnout známý hrad či zámek anebo vyjet s kbelíky či pytli za vedlejší vesnici, kde po příkopech sesbírají jablka, která jejich matka použije na koláč nebo jako náplň do buchet. V lepším případě. V horším si je děti mají samy a bez dozoru nějak upravit a sehnat si pár tvrdších rohlíků z předchozích dnů, aby neměly velký hlad.
Nyní již můžeme velmi dobře a snadno pochopit, že noví žáčci mají velmi nestejnou úroveň. Jejich paní učitelky a pánové učitelé zpravidla vůbec nevědí, koho mají před sebou. Nevědí, co je čeká. Kromě několika zmínek, které se k nim dostanou ze zápisu do školy zpřed pár měsíců. Co mohou vysoudit z jejich občasných pohledů? Jde o záblesky zájmu, zvídavosti, agresivity, strachu, dychtivosti? Budou hodné? Nebo se dříve či později zařadí po boku starších zlobičů, narušitelů kázně a pořádku, o nichž se pravidelně pojednává během každé pedagogické rady?
Na první pohled ani nepoznají, jestli bylo dítě doma strašeno ve smyslu - „počkej, ve škole ti sklapne, tam ti dají“, „konečně se ti někdo bude věnovat“, „budeš muset sedět bez hnutí“, „budeš tam potichu jako pěna“, „jak budeš zlobit a otravovat, učitelka tě tam potrestá a já ti doma ještě přidám“ atd. Jak jinak zní výroky typu - „uvidíš, že se ti tam bude líbit“, „najdeš si tam nové kamarády“ a „budeš mít hodnou paní učitelku“, „hodně se tam dozvíš a budeš chytrý“ a jim blízké. Leckdy je pozitivní přístup korunován zmínkou z osobní historie, kdy se rodič přizná, jak se obával a zároveň těšil a jak se mu kladná očekávání naplnila. Posléze do školy začal chodit moc rád. Nebo se vydal na opačnou stranu…
Na závěr si připomeňme, že vyučující nemají věštecké nástroje. Vlastní ale odpovídající know-how, s jehož pomocí se dá leccos poznat, posunout, objasnit a vy/řešit. Podobně by si zejména rodiče a obecně zákonní zástupci měli uvědomit, že podle platného zákona mají plnou rodičovskou zodpovědnost, jíž by se měli cele zhostit a naplňovat ji. A ke všemu co nejlépe, nejklidněji a nejúčinněji spolupracovat se školou. Pak se vytvoří předpoklad, že se začnou původní nerovnosti aspoň trochu vyrovnávat. Sami sportovci - a především atleti - hovoří o handicapech. Zde nepůjde o úplně optimální název, ale snad bude správně pochopen. Tak za pár hodin se uvidí…
