Článek
Ano, stali se sice majiteli maturitního vysvědčení, ale diplomy z VŠ jim chyběly. Tady už se u leckoho pozvedne zvědavost. Jaké překvapení je ještě nachystáno?
Je jich dokonce několik. Pokusím se je stručně vyjmenovat. Na učitele kromě přípravy na výuku a samotné vzdělávání dětí čekají další úkoly, momenty a povinnosti. Třeba že si uklízí ve své třídě. Nikoho jiného než sebe na uklízení nemá. A ani nedostane. Bylo možné vidět, že si sám i nosí uhlí a dříví a topí si. Školnice je stará paní, která sotva chodí. Může po ní chtít, aby se dřela s uhlákem? Sotva zvládne nadělat třísky na zátop. Aspoň že ráno odemkne chátrající budovu. Občas mu pomohou děti. Na jejich ochotu si rozhodně nemůže stěžovat.
Jestliže potřebuje něco vyřídit na nadřízené složce, je nucen vyhlásit speciální volno a dojet do okresního města. Na spoje se však nemůže úplně spolehnout a navíc ho čekají nejméně dvě přesedání. Takže opravdu se jedná skoro o celodenní výlet. Jak vypadá jeho návrat? Na zádech nese batoh s věcmi, které mu nadřízený orgán udělil a k nimž ho pevně zaúkoloval. Kdo by čekal, že ruksakem akce končí, mýlil by se. Má dvě ruce, které slouží jako ramena pomyslného jeřábu pro nesení dvou balíků. Učebnice, sešity, lejstra… Jak vidíme, musel věnovat pozornost vícero věcem, aby v tvrdých podmínkách přežil.
Ještě stále jsme se neocitli na konci. Pokud si na velkých kamnech neohřeje vodu, pak si o její teplé verzi může nechat jenom zdát. Velkou výsadou je, že aspoň pravidelně teče studená. Známe přece země, kde se tak neděje a kde prvním ranním úkolem je dojít pro vodu na vzdálenost pár kilometrů. A co elektrický proud? Většinou šel. Občas došlo k výpadkům. Obvykle nenarušily chod školy, neboť ho skoro nepotřebovala. Vše se dělalo ručně a psalo vlastní rukou. Je jasné, že jeho podmínky pro práci a životní prostředí nepatřilo do kategorie procházek jarním rozkvetlým sadem. Ba musel projevovat vysokou přizpůsobivost, aby vydržel. A uspěl? Sem bylo poměrně dost daleko.
Padla zmínka o dětech. Rozhodně si zaslouží pár slovíček. Nebylo výjimkou, že přišly do školy opilé. Vliv alkoholu býval zřejmý. Jejich snídaně totiž sestávala z pálenky, do níž si namáčely kousky chleba. Šlo o zdroj energie, který jim musel vydržet do času oběda. Píšu - času oběda, tj. že na hlavní jídlo vlastně ani nemuselo dojít. A opravdu se tak stávalo. Po příchodu domů na ně čekalo krapet zbytků od oběda dospělých a hlavně dost práce na hospodářství, takže se musely dost otáčet. Na učení a na domácí úkoly moc prostoru nezbývalo.
Čtenář si nyní řekne - o jak velký nepořádek se jedná? Nikdo nezasáhne? Žijí tam jak za krále klacka? Nebo Klacka? Přesně sám nevím. Skutečně je poblíž hranic tak špatná situace? Nepředkládá se nějaká dezinformace? Pak se zamyslí a možná si vzpomene na řeči vedoucích politiků naší země, jak složité regiony máme a uvádějí se hlavně dva kraje na západ od hlavního města. Řeči plynou a změna nenastává. Nebo snad ano?
Závěr by měl přinést uklidnění. Popsal jsem stav, který na vzpomenutém teritoriu probíhal během osídlování po skončení druhé světové války. Jak jsme měli možnost číst, nelze ho registrovat jako jednoduchý a lehce zvládnutelný. Snad bychom po letech měli vyjádřit poklonu a uznání jedincům, kteří tam vydrželi, žili čestně a ještě dosáhli hodnotných výsledků. Každému se tam nedařilo. Občas ani učitelům. Važme si současného uspořádání, projevme vděčnost a skromnost a nikoli tradiční rozmrzelost a blbou náladu. Práce a kázeň je cestou kupředu. Ne poflakování!
