Článek
Nedávno jsme se zastavili u části tématiky známkování žáků, kdy jsme se seznámili s několika pohledy, které ho mohou favorizovat i deklasovat. Jestliže si budeme vědomi určitých kladů a záporů, bude užitečné postoupit v našem poznávání jednotlivých zákoutí pedagogických a školních procesů o kus dále. Jeví se, že slovní hodnocení má vyšší šanci stát se věrohodnějším podkladem a přesnějším vyjádřením o žákově skutečném stavu a o jeho znalostech a schopnostech.
Ne všude jsou zkušenosti se slovním hodnocením dobré. Například ve smyslu rodičovských stížností - „když dostane čtyřku, hned vím, na čem jsem, a jde o signál, že je třeba zakročit a přitlačit“. Takhle musíme dobu číst a studovat, co se vlastně děje. A právě tady asi je kámen úrazu - rodiče musejí vynaložit více času, úsilí a přemýšlení. Navíc ne vždy v plném rozsahu význam písemného sdělení chápou, neboť v něm někdy jsou používány rovněž pedagogické a psychologické termíny. Občas nechápou vůbec. V části případů jim přisuzují jiný význam, než jaký jim náleží. V zájmu úplné informace je třeba dodat, že určitá nemalá skupina českých a moravských rodičů není moudrá ani z neodborných výrazů v mateřském jazyce, poněvadž jim chybí dostatečné znalosti, cit a představy. Tak zní častý důvod pro odmítání slovního hodnocení. Uvedený přístup lze pochopit - kdo by se rád přiznával ke své nižší úrovni? Možná také naznačují, jak málo kdysi četli, jak neumějí jít s dobou a jak jsou líní. Ač by leccos pro svoje dítě udělali. Ale ne zrovna na uvedeném poli.
Ve skutečnosti opak je pravdou, protože vzpomenutý způsob jim řekne daleko více než známka, která je pouze odrazem aktuálně předvedených vědomostí a už zpravidla neřeší ostatní, možná více, důležité prvky žákovy školní existence. Zde se nachází velká přednost hodnocení, neboť v něm se rodič dozví, co se stalo, jak žák přistupoval ke školním povinnostem, ke spolužákům a ke škole jako k celku, co proběhlo a co by se mělo dělat, kde jsou jeho přednosti a slabiny a jak by se s nimi mohlo a mělo naložit. Třeba se ukáže, že ani špatné známky nemusejí být důvodem ke zlobě, zákrokům a tlaku, ale spíše k vyjádření podpory a povzbuzení a k poskytnutí pomoci. Matky a otcové získávají vedle hodnocení též rozumný návod. A velmi důležitá je trpělivost!
Zcela konkrétní postoje ke slovnímu hodnocení zaujímají pochopitelně učitelé. Určitě je nemusíme považovat za jednotné. Co je dobré vědět? První skupina pedagogů ho považuje za vítanou příležitost, jak by mohli s žáky pracovat jinak a zřejmě efektivněji. Ne každému vyhovuje dosavadní systém, a proto se ho snaží již řadu let bez ohledu na obecné zvyklosti a direktivy shora pozměňovat. Proto například využívá systému různých teček, hvězdiček, barevných prvků a tzv. velkých a malých známek, aby jím vyhotovovaná klasifikace byla co nejobjektivnější. Slovní hodnocení je zde považováno rozhodně za příznivý moment, i když se jeho zpracováním učitelé a učitelky mohou cítit být zdržováni a posléze unaveni.
Ve druhé skupině narazíme na učitele, kteří v něm vnímají obtíže, nutnost reagovat na změnu, něčemu se učit, obětovat práci a čas navíc a delší dobu než dosud přemýšlet nad každým žákem - a i slovem - zvlášť a leckdy ještě dost dlouho. Ledacos může totiž být různě pochopeno. A třeba aby se nestalo příčinou tzv. nepříjemných dotazů, ba stížností a úkolů na autora/ku a na školu jako celek. Ač by mělo jít o samozřejmé uplatnění individuálního přístupu, ne vždy a u všech pedagogů je využíván. A ještě otázka - zvládne ho každý zpracovat tzv. emocionálně nezávisle? Co když tzv. třídnímu lumpovi přitíží více, než by bylo přiměřené? Tolikrát mu lidově řečeno pil krev, tak „mu to tam nyní pořádně napálí“. V závislosti na osobních vlastnostech a získaných zkušenostech bude slovní hodnocení více nebo méně formální.
V závěru bychom si měli připomenout, že každý systém má své výhody a nedostatky. Nezapomeňme, že zde působí jisté setrvačnosti, obecné názorové stereotypy, přežitky, psychologické bariéry atd. Těžko se něco mění a jde o situace náročné z hlediska různých posunů v postojích. Každý odborník potvrdí, že se jedná o poměrně složitou záležitost. Přece jen je však potřebné se do zmíněného procesu pustit. Jednou z podnětných cest je rozšíření klasifikační stupnice. Doposud užívaná je úzká a obsahuje v sobě řadu nespravedlností. Stačí připomenout malý příklad, který mnozí rodiče a děti ve škole znají. Je velký rozdíl mezi žákem, který má průměr známek 1,6, a mezi jeho kolegou, který se pohybuje kolem 2,4. Oba však mívají na vysvědčení dvojku! Ve skutečnosti se jedná o takřka stejné rozpětí jako mezi čistou jedničkou a dvojkou. Ukazuje se, že je zde mnoho věcí a námětů, které je potřebné rozebrat, zhodnotit a řešit a poté kladně využít. Možná by se mohl osvědčit jakýsi kombinovaný systém známek a slovního hodnocení.
