Článek
Dnes bych začal konkrétním příkladem u sebe sama. Seděl jsem na lavičce a hleděl do knihy. Původně jsem měl v plánu ji se zaujetím číst, abych se něco zajímavého dozvěděl. A přirozeně ke všemu využil krapet volného času. Jenže přišel souběh únavy po více hodinách práce a snížená přitažlivost čteného textu. Hlava mi během mikrospánku mírně poklesla a tělo se na pár chvilek poněkud schoulilo. Zrovna se kolem ubíral muž mladšího středního věku. Zastavil se u mě a ptal se, jestli je u mě vše v pořádku. Podle výslovnosti a užitých slov jsem hned poznal, že pochází z Ukrajiny. Pozvedl jsem nejhornější část těla a potvrdil, že vše je OK. Přikývl, ale než se vydal svým směrem, znovu se zeptal. Prý vypadám, že mi není dobře. Ubezpečil jsem ho o opaku, poděkoval za pozornost a péči a on odešel. Slova díků si zasloužil. Mohl mě přece nechat být. Kdyby mi bylo hůře, je především na mně, abych si svůj stav řešil. Možná chtěl trochu splatit, co pro něj a pro jeho národ a zemi náš stát a jeho občané doposud vykonali. Nikoli málo…
Patrně se shodneme, že podklady mají být čerpány z důvěryhodných a spolehlivých zdrojů. Ne vždy se tak daří. Proto jich řada bude pocházet z tzv. meziprostoru. Sem bych zařadil vyprávění osoby, kterou jsem potkal během pobytu na dovolené. Podle ní existuje rodina ve Lvově, tč. více než 700 kilometrů od místa bojů, která se rozhodne vyrazit na výlet do ČR. Je letní pátek, chvíli po půlnoci. Vyjedou vlastním vozidlem, bez zásadních potíží překonají státní hranice a po odpovídajícím čase dosáhnou velkého českého města. Klidně ho můžeme jmenovat. Jedná se o Ostravu. Zde se registrují jako uprchlíci na příslušném úřadě. Proces díky vytvořeným podmínkám běží vcelku hladce. S obdrženými dokumenty a finančními prostředky se následně věnují prohlídce města, návštěvě místní ZOO, užívají si pro ně bezplatného provozu MHD. Za pomoci a štědrosti českých úřadů bez komplikací najdou ubytování, z něhož nemusejí takřka nic hradit. Druhý den jejich ostravská mise úspěšně pokračuje. Najde se pár objektů, které se vyplatí si prohlédnout. A vyfotografovat se u nich. Na odpoledne mají naplánován přesun do svého města, kde panuje klid. V zájmu informační vyrovnanosti doplním, že v pozdějším čase sem několik nepřátelských objektů zalétlo a způsobilo jisté škody. Jiné byly včas sestřeleny.
Pochopitelně předloženému příběhu vůbec nemusíme věřit. Klidně by mohl být vymyšlen. Žijeme přece v dezinformačních časech. Sem však nepatří následující. Důvěryhodnost osoby je zaručena, znám ji po většinu svého života a nikdy se nestalo, že by jakýmkoli způsobem manipulovala s důležitými informacemi. Jde o muže, který přes různé potíže, které mu jeho pozemská pouť přinesla, dosáhl výrazného úspěchu a rozhodl se, že několika lidech kolem sebe pomůže. Někomu menším dílem, jinému docela hodně. Mezi více obdarovanými se ocitla žena z Ukrajiny. Narazili na sebe v podstatě náhodou, neboť on má moc práce a „ven“ moc nechodí. Dozvěděl se o její rodině, z níž část zemřela v průběhu válečných bojů v předchozích měsících. Chtěla doma vydržet. Navzdory velmi nepříznivým podmínkám. Její stanovisko však změnil pád rakety na zahradu za ne zrovna dobře vypadajícím domkem. Zůstal po ní velký kráter a něco v ní jí sdělilo - „tohle je fakt konec, musíš odejít“. Tak se zakrátko stalo, že se s dvěma svými dětmi ocitla v ČR. Muž jí uvěřil, událost na místě nebylo v jeho silách prověřovat. Leč věděl, že šlo o lokaci, kde se vedly těžké boje.
Pomoc pána se ukázala jako velmi užitečná. Dnes má kde bydlet, přičemž s nájmem je jí nadále dílem pomáháno, děti chodí do školy a ona do práce. Jestli zde zůstanou, ještě přesně neví. Ráda by se vrátila. Ale co když bude mnohé či dokonce všechno jinak? Za pomoc je stále vděčna a cítí potřebu zde ještě pracovně působit a něco hostitelské krajině vrátit.
