Článek
Různým lidem naskočí konkrétní a nestejná představa. Nejspíše se jich zjeví více a bude záležet na osobních, rodinných a pracovních zkušenostech. Samozřejmě též na preferencích jedince. Na úvod dodám známou tezi našeho oblíbeného středoškolského učitele - fantazii se meze nekladou! Buchty dnes rozhodně budou mít svůj význam a zvuk, byť ještě přesně nevíme, o který druh půjde…
Jak se na jejich buchty budeme dívat. A proč zrovna na ně? Neměli bychom si vybrat raději oblečení? Míru respektu k poznávání a dodržování zásad slušného chování? Jak se začleňují v nové zemi? Nebo jak hluboko jsou spojeny s napjatým děním ve své vzdálené domovině? Jak snášejí odloučení od svých manželů, partnerů a přátel? Zlomily nad nimi pomyslnou hůl a shánějí české protějšky? A lákají je právě na buchty? Kdo jim tam zůstal? Otec jako bojovník proti agresorovi? Muž jako významný pracovník v kritické infrastruktuře? Zatím soběstační starší rodiče? Jak dlouho situaci unesou? Nakolik se vše promítá do jejich prožívání, myšlení a chování? Dotazy by pokračovaly…
Vysvětlení titulku bude prosté. Nakonec půjde o opravdové buchty k jídlu. Byť leckterý muž by dodal, že cizí státní příslušnice vypadá k nakousnutí… nebo jako vzhledná buchta. Měli jsme před sebou více než desáté setkání s ukrajinskými dětmi v jejich třídě, kterou tvoří pouze ony. Kde se nenacházejí české děti. S ohledem na jejich nelehké zážitky a příběhy bylo nutné reagovat také jinak než soustavným upozorňováním, aby se chovaly slušně a snažily se učit. Laik by se zvýšenou pravděpodobností konstatoval, že vstoupil do nespoutaného zvěřince. Tolik živelnosti vytrvale předváděly. Díky značnému a vytrvalému úsilí paní učitelky a její asistentky došlo za měsíce ke znatelné kultivaci. Proto se mohlo přistoupit k tzv. doplňkovému programu. Jednou jeho součástí bylo, že si každé dítě mělo vybrat spolužáka, o kterém si myslí, že ho málo zná. Poté ho děti měly jako TV reportér vyzpovídat, co dělají jeho rodiče za práci. No - jistě se autoři nápadu vydali na poněkud tenký led. Akce však dopadla dobře. Děti cizinců bouřlivě uvítaly, že se mohou projevit a nemusejí sedět celou hodinu v lavici. Ve srovnání s českými mají výrazně horší chování a nižší sebeovládání. Daly by se použít termíny jako živost až živelnost, nadměrný hluk, nespoutanost, nevyzpytatelnost, bezohlednost, absence empatie atd. Hra dopadla docela dobře. Krátce představím čtyři páry dětí, jak defilovaly v pomyslné TV.
Číslo jedna: maminka peče buchty a tatínek leží na posteli a spí.
Číslo dva: maminka peče buchty a tatínek leží na posteli a dívá se na mobil.
Číslo tři: maminka peče buchty a tatínek kouká na TV.
Číslo čtyři: maminka peče buchty a tatínek hraje hry na Xbox.
Myslím, že jako vhled nám postačí. Děti plně nerozuměly zadání, a tak se musela hra doplnit a dílem zopakovat. Autoři chtěli, aby se získal přibližný přehled, zda příchozí cizinci u nás pracují a kde, tj. jaké jsou mj. jejich možnosti věnovat čas, péči a pozornost dětem, která se škole zatím jeví jako velmi nízká. Až po měsících se člověk dozví, že na Ukrajině nepatří mezi zvyklosti, každodenní a soustavné už vůbec ne. Jak má poté paní učitelka dosahovat srovnatelných výsledků jako v plně českých třídách? Přesto jistě „cizí“ rodiče mají své potomky rádi.
Na závěr dodám, že buchty a pekáče k vidění reálně nebyly. Přesto se „dostaly do řečí“. Myslím předměty. Možná si někdo povzdechne, že nedočkal, čeho chtěl. Živost obrazů mohl mít vysokou a podnětnou. Jeho pocit nenaplnění a možná až zklamání mu nemíním brát a ani vymlouvat. Třeba očekával příliš. Nebo měl v hlavě vytvořeno docela jiné spojení… Pak by se dalo dopsat, že Ukrajinky a jejich buchty mu trochu zamávaly hlavou?
