Článek
Možná v první reakci - pokud neznáte předchozí dílek úvah - vás napadne - nepopletl si autor Jaksemáše a Jeremiáše? Ve druhé bez dlouhého uvažování přikývnete a pomyslíte si, že ho opravdu neznáte. Jde-li navíc o představitele či hlasatele nějakých pokoutních názorů, mávnete rukou. Přesto doporučuji se s ním trochu seznámit. Můžete totiž vcelku lehce zjistit, že ho znáte všichni. A opravdu. Snad každý z nás se setkal s některým ze známých, který se ho ptal, jak se má. Oni jsou právě oněmi zmiňovanými Jaksemáši. Zdá se, že jde o naprosto banální záležitost. Ale ona může vyznít i jinak. Zdánlivě jasná a běžná situace se může stát zajímavou výpovědí o nás a rovněž o jiných osobách. Nevěříte?
Zkusme se malinko zamyslet. Co se od nás tazatelé chtějí vlastně dozvědět? Jak se opravdu máme? Možná ano. Možná nikoli. Někdy jde o pouhou řečnickou otázku, protože jiná je nenapadla. Jindy se nás ptají, jen aby řeč nestála, neboť je jim divné mlčet a nic neříci. Dokonce mají se zvládnutím mlčení dost velký vnitřní problém. Může se zjevit i další důvod. Přece jen s námi v minulosti strávili pár let jako sousedé v paneláku nebo kolegové a kolegyně na pracovišti. Každý nedokáže hodit kus společné historie jen tak za hlavu, byť byla jakákoli a ne vždy jen oslavná a příjemná. Stranou bychom neměli nechat příčinu v podobě projevení tradičního formálního zájmu. Lidé se tak běžně ptají, tak proč by se oni neptali jako všichni, že? Jenže vyvstává logická otázka.
Kolik je tu upřímného zájmu? Co si například můžeme myslet o člověku, který kráčí proti nám, vysloví onu větu a ani se nezastavuje, ba dokonce svoje kroky ani nezpomalí. Můžeme snad očekávat, že chce vědět, jak se skutečně máme? A co když pár slov doplní mírně nepřirozeným úsměvem? Nebo s pokrčením ramen ukazuje na přijíždějící prostředek MHD? A ještě bych zmínil jednu variantu. Někdy se ptají, jako kdyby je náš stav opravdu zajímal. Ozve se nenucený tón a my znejistíme. Copak necítí onu zvláštní propast, která mezi nimi leží? A někdy již od chvíle, kdy jsme se setkali poprvé? Jenže leccos může být jinak. Co když ona mezera je jen v naší hlavě? Možná bychom se neměli tolik poddávat obecným názorovým stereotypům. Zatímco u nás se nalézá překážka, u něj se nachází volný průjezd. Analogií nám je provoz na křižovatce. Provoz, riziko nehody atd. Zde karambolu v mezilidských vztazích. Jak víme, bývá jich poměrně hodně.
Je proto na čase postoupit o kus dopředu. Jak bychom na jaksemášovou - možná přesněji jaksemášovskou - větu měli odpovídat? Rýsuje se několik možností. Asi nejčastější k použití bude neutrální odpověď typu - „to víš, znáš to“ a „vždyť se podívej kolem sebe“. Tazatel nechť si pomyslí, co chce. Na druhé straně mu necháváme značný prostor pro spekulaci, protože on může řadu osob, věcí a procesů včetně jejich výsledků vnímat zcela jinak než my. Ani společná minulost po letech od ukončení pravidelných kontaktů nezajistí jednotný pohled. Zejména pokud jsme se v lecčem nepohodli již dříve. Možná jsme ho nevlastnili ani tehdy. V jistém případě by se mohlo jednat i o otevírání více nebo méně bolestných ran a jejich jitření. Slovo jako sůl.
Další skupinou slovních reakcí jsou projevy podoby - „jde to, ale dře to“, kdy naznačujeme, že právě neprocházíme snadným obdobím, avšak jeho komplikace stačíme zvládat a někdy dokonce mít pod kontrolou. Poté můžeme setrvat chvilku v očekávání, jak se setkání bude dále vyvíjet. Patrně skončí přikývnutím, mírně nejasnými / či naopak zcela přesvědčivými / neslovními signály a rozchodem. Nebo se může úspěšně rozvinout a přinést pokrok ve vzájemném poznávání a dokonce v rozvoji a upevnění našich vztahů. Konkrétní výpovědí jsou také proklamace ve smyslu - „dobře už bylo“ a „kéž by se vrátily staré zlaté časy“. Naším poselstvím je, že se naše situace ve srovnání s minulostí zhoršila. Je však otázkou, zda se stalo objektivně. Nebo snad jen máme ten pocit? Tady jde o složitou záležitost, kdy jsme nashromáždili více věcí a peněz, přesto se necítíme spokojeni. A šťastně již vůbec ne. Napadá mě cosi o tradiční české nespokojenosti. Tím ještě není repertoár zcela vyčerpán.
Jednou z možných reakcí je aktivní odpověď, kdy kontrujeme - „a jak se máš ty?“ Původní oslovující se může cítit zaskočen, ale míček je nyní na jeho straně pomyslného hřiště a je na něm, co si počne a jak se situací naloží. Zda ji on sám úspěšně zvládne. Třeba pochopí, jak nevhodně či formálně se zeptal a následně nějak ze situace vycouvá. Nebo se v ní zamotá. Třeba se i omluví nebo se uvedená finta stane důvodem k posouzení situace na obou stranách. Někdy chceme druhou stranu informovat o své skutečné situaci, neboť nás bez pochyb tíží, musíme na ni příliš často myslet a omezuje nás. S určitým zklamáním a třeba i s hořkostí zjišťujeme, že není čas, prostor a že dotaz byl myšlen žel jen jako zdvořilostní fráze. Pak za zkoušku stojí se nejprve zeptat „chceš to vědět doopravdy?“ a přidat kontrolní otázku „nebo to myslíš jen tak?“ Reakce nám poměrně jasně napoví, jaký je aktuální stav a jak se věci mají. Opravdu není snadné se potkávat s Jaksemáši. Navíc ani nevíme všechno!
