Článek
Někdy je jejich majitelé a provozovatelé dost nevkusně a hlučně prezentují, až vzniká dojem vnucování. Navíc se leckde děje vícekrát za den, což leckomu narušuje očekávanou pohodu a klid dovolenkového pobytu.
K diskusi je rovněž důležitá proporce mezi cenou a délkou, kterou v něm člověk stráví. Pomyslná rovnice by mohla být doplněna ještě o zážitek - co má jedinec šanci vidět. Komplikacím ještě není konec. Výletní vláček je někdy polepen a pomalován další reklamou, kterou zpravidla nikdo nevyžaduje a ani se na ni nechce dívat. Rád by měl během jízdy klid. Ono stačí muset strpět další záplavu poutačů v průběhu přesunu. V následujících řádcích se pokusím předat několik zkušeností a konkrétních příkladů, které se mi podařilo posbírat. Podobně jako jiní jsem občas dostal, co jsem nechtěl.
Na stanovišti je rušno. Na příjezd čeká skoro desítka lidí. Zdá se, že s přibývajícím časem postupně klesá jejich kladná naladěnost. Stav vypadá, že místní atrakce má zpoždění. Úsměvy vyprchávají. Měl zde zastavit již před 10ti minutami. Ozývají se uklidňující hlasy typu „asi se někde zdrželi“, „asi tam nastupovalo moc lidí“, „někomu se snad udělalo špatně“ apod. Jenže proč se má výlet komplikovat zrovna dnes? Až po dalších pár minutách někoho napadne zavolat na telefonní číslo, které se skví na reklamním poutači. Muž se ptá, snaží se potlačit napětí a zkusit postupovat slušně, pak kýve a na konci hovoru říká „Takže opravdu dnes ne?“. Skončí hovor a ostatním oznamuje, že dnes se nikam nejede. Škoda. Přítomní se docela těšili, měli plán a výletní vláček se stal jeho pevnou a kýženou součástí. Ozvala se kritika, mírně přidušené nadávky, hlavně s ohledem na výskyt několika dětí. Rozladěnost je patrná. Jak naloží s pokaženým dnem? Co si počnou? Po návratu na hotel se někteří dozvědí, že informace o přerušení provozu byla včas vyvěšena na příslušné informační tabuli pro rekreanty. No jo, pozornost lidí klesá. Pořád něco hledají na internetu, vůbec jsou moc v zajetí moderních informačních a komunikačních technologií.
Máme před sebou další den. Dnes by vše mělo klapnout. Sestava na zastávce se mírně obměnila. Pán ujišťuje, že na místo raději volal a dostal ujištění, že nic nepřekáží hezkému výletu. Působí, jako kdyby čekal, jak bude ostatními pochválen, jak vše zařídil. Pár lidí pokývne a oddechne si. Rozhodně by nechtěli opakovat minulý zážitek. Rozladění nějakou dobu rozdýchávali. Někteří navíc i rozjídali a hlavně rozpíjeli…
Odkudsi zdola se ozve táhlé zahoukání. Sláva. Výletní vláček se blíží. Především „včerejším“ se notně uleví. Nakonec se ukáže, že zastavuje o asi 20 metrů jinde. Původní zaujaté pozice, které měly být výhodnými, jsou zbytečné. Uvnitř již sedí dost lidí, a tak logicky naskakuje otázka a obava, zda se všichni přítomní vejdou. Hlavně tíží jedince, kteří sem přišli úspěšně v jízdu proměnit svůj druhý pokus. A rovněž skupinku dorazivších jako poslední. Jedinci před nimi jistě mají vyšší morální právo nastoupit. Ale možná se vyplatí předběhnout. Navíc vládne dost teplo a na stanovišti se nepostává zrovna příjemně. Je do debaty, jak by se dění vyvíjelo, kdyby se dalo do deště.
Výletní vláček naostro
Nakonec se podařilo nalodit, spíše navláčkovat všechny čekající. Pochopitelně se tak stalo rovněž v osobním zájmu provozovatele, neboť kromě úplně maličkých dětí za všechny inkasuje nemalé peníze. Pravdou je, že z něčeho být živ musí. A je lepší, kdy tu popojíždí výletním vláčkem a upozorňuje na okolní pamětihodnosti, než aby postával se ztrápeným obličejem před příslušným úřadem a uvnitř poté žádal o dávky. Konečně žijeme v uspořádání, kde rozhoduje nabídka a poptávka a jejich poměr.
Vepředu se ozve houkání. Pryč s dalšími úvahami. Vozy se dávají do pohybu. Jak vypadají obrazy a zážitky z cesty? V jednom vagónu se vytvoří malá skupina mladých žen. Řidič dává na vědomí, že vpravo je k vidění zajímavý skalní útvar. Nikdo z žen nereaguje. Právě se zabývají, kde která koupila, co má aktuálně jako strůj na sobě. A jaká byla cena. Nejlepší je konstatování, že v daném ohozu vypadá moc dobře. Patrně úmyslně kolegyně přešli mlčením existenci drobné pneumatičky kolem pasu. Když jede vláček po rovném povrchu, ani se moc neklepe a neupozorňuje na sebe. Naše ženy prozatím nepřerušeně pokračují. Leccos se dá najít na internetu a je slyšet, o jaké stránky se jedná, jaké má kdo zkušenosti s E shopem a jestli už musela některá něco vracet a za jakých podmínek. Jak se člověk nechtěně dozví, na jednom místě docela v pohodě, na druhém dělali potíže. Ale ona se nevzdala a dosáhla svého. Přece sebou nenechá nakládat jako s nějakým hadrem. Jako mladé již zřejmě neznají pojem - onuce. Nevadí. Následuje kladné hodnocení ve smyslu „to seš teda dobrá, na to bych já asi neměla“. Člověka bokem napadnou jiné souvislosti a postřehy. A jak si vedou jejich děti? A kde vlastně mají otce? Že by se jednalo o dámskou jízdu? Vše danému závěru nasvědčuje.
Děti s sebou mají a aktuálně sledují, co defiluje kolem vozů. Občas maminkám ukazují, co vidí, ale žel nejsou moc vnímány. Jen občas se jim dostane slov jako „to je dobře, jen se koukej“, „dej mi, prosím tě, aspoň chvíli pokoj“ a „počkej, já tady mluvím s tetou“. Nemohu dát ruku do ohně, ale asi bych se dost blížil pravdivému výroku, že dámy litovaly, že se prohlížené hadříky nedají stáhnout přímo do vagónku, aby si je prohlídly naživo, povískaly je v rukou, zkusily si je a ještě během jízdy se v nich pokusily producírovat. Zákonitou a neodmyslitelnou součástí by se stalo vzájemné oceňování. Pak by byl rekreační výlet povýšen na maximální úroveň a nezapomenutelný zážitek. Ale právě co děti? Troufám si napsat, že pozitivní pozornosti by se jim dostalo jen v případě, že by svoje maminky v nových outfitech hlasitě obdivovaly. V opačném případě… si každý domyslí.
Výletní vláček zastavuje
Za necelých 30 minut, kdy ženy - kromě letmého a nárazového napomenutí dětí - neustaly ve svých rozborech, co se kde dá koupit a jaké nabízejí vzory a ceny, výletní vláček zastavuje u zdejší nejvýznamnější turistické atrakce. Všem se dostane poučení, že odjezd je za 20 minut a že v restauraci 30 metrů odsud se jim dostane příjemné obsluhy a chutného občerstvení. O cenách se zákonitě mlčí. Jak jsem měl možnost posléze zjistit, byly snad ještě vyšší než okolní hory. Já vím, že jde o úhel pohledu, ale stav vypadá, jako kdyby si v nadmořské výšce kol 800 metrů připisovaly už vysokohorskou přirážku. Nicméně beseda mladých žen zvolní na tempu a obsahu, rychle táhnou svoje děti k jinak hojně navštívenému místu. Rychle udělat několik fotek a poslat je - asi kamarádkám do práce a/nebo do místa bydliště a možná také otcům dětí. O nich dosud nepadlo ani slovo. Kde se nalézají? Šlapou někde o dost výš se staršími sourozenci? Hrají spolu karty a jsou radostí bez sebe, že se zbavili žen a vlastních dětí?
Ještě hbitě do vychvalované restaurace. Dvě maminky si něco objednají, třetí se něco nezdá, čtvrtá vypadá, že je docela ráda, že se mezitím vytvořila delší fronta a ona si nestihne nic koupit. Se slovy „pojď, já ti vytáhnu pár piškot“ táhne synka na stranu, aby neviděl místní barevnou a bohatou nabídku. Souhlasím, malou čokoládu za 40 Kč opravdu jíst nemusí. Předražení ve srovnání s běžným obchodech je zjevné. Problém občerstvení není úplně malý. Kdo má hodně peněz a nemusí se nad jejich vydáváním denně zamýšlet, má výhodu. Stačí mu mít s sebou platební kartu a malé zavazadlo. Stačí kapesník, zrcátko, rtěnka, mobilní telefon a cigarety. Samé praktické předměty…
Jsme-li u občerstvovacího místa, je dobré připomenout, že současně působí známý fenomén „aby lidi neřekli“. Neměla maminka raději něco koupit, aby si holky něco nemyslely? I když onu věc dříve nebo později vyhodí? Co když se manžel bude po návratu ptát? Co mu sama řekne a jak dopadne vyzpovídání kluka. Ach, jak příjemná byla diskuse s ostatními mladými ženami. Nemusí se tolik kontrolovat, řeší se, co ji baví, dítě až tolik neprudí, prostě docela pohoda. Nakonec je pro ni závěr velmi příznivý. Dívence kamarádky spadne na zem kus nanuku a je peskována. Přeslazený zákusek přestane dalšímu chlapci chutnat a očima zahlíží po piškotech. Jsou mu nabídnuty a úspěch je na světě.
Výletní vláček pokračuje do cíle
Čas u hlavního lákadla se naplnil. Moc lidí okolo. Už jen proto bude lépe se hnout jinam. Pouze s malinkatým zpožděním se pokračuje dále. Jak si vedou naše mladé maminky?
Zdá se, že nákupní problematika je vyčerpána. Aspoň prozatím. Nyní si chvíli prohlížejí snímky. Podařilo se jim vyrobit správný záběr? Jen neznalec by se divil, že se nestarají, zda nejlépe zabraly své potomky. Ústřední starostí je, aby na fotografii ony vypadaly dobře. Konkrétně se starají, jestli se postavily tak, aby na snímku nevydaly tlusté. Zaznívají chlácholivé větičky jako „čeho se ty bojíš?“, „tebe můžou brát odkudkoliv“ a námitka „no, bývávalo“, ale je hned vyvracena. Snad aby se autorka dočkala stejné podpory a uznání, ač není vidět za co. Dobře, nebuďme tak přísní - běží o úhel pohledu.
Posléze se maminky pustily do bulváru. Listují vchytrých mobilních telefonech a ukazují si vzájemně, co našly. Situace s dětmi je stále stejná. Nějaké spatřilo běžet srnku, druhé zaujalo malé letadlo, ale ani jedno nemělo šanci svůj objev pořádně sdělit a předat. Kdo by ho poslouchal. Mladými ženami projíždí vyšší zájem shlédnout relativně pěkná těla několika sportovců, herců a zpěváků. Po „Ten je krásnej, co?, zaznívají další hodnocení jako „Ta to s ním asi nemá lehký, co?“, „to by asi neměla žádná…“, „přece musela vědět, koho si bere…“, „No jo, to se vydrží, hlavně že má ty prachy, ne?“, „Ty bys chtěla, aby tě takhle fotili?“, „Proč ne, budeš slavná, ne?“ apod.
Myslím, že není potřebné nic dodávat. Když bylo téma probráno, následuje textilní návrat. Jestliže už mají přístroje v ruce, listují na příslušných stránkách s oděvy a zaznívá „hele, tohle by ti určitě seklo“, „tady je něco pro tebe jako dělaný“, přičemž se znovu zdvořile zamlčuje, kolik hmotnosti maminky mají navíc, protože zřejmě s příchodem dítěte přestaly trénovat tělo. Pokud tak vůbec kdy činily. Dětem je pozornost opět upřena. Konečně proč ne - dámy jsou zde přece na dovolené! Kritik by mohl sdělit, že daný stav by potomkům mohl vyhovovat. Ano ale až ve vyšším věku. Tady rodiče projevují nemístnou zvědavost a svými kontrolními kroky a přemírou - často nevodných - otázek dospívající značně prudí. Nekráčí tu o vzpomenutý typ příkladu.
Osobně bych viděl ještě jeden důležitý dopad. Výlet možná nemusí dopadnout úplně špatně. Vždyť maminky se nad dříve uvedenými poměry nebudou zamýšlet. Pro ně běželo o docela pohodové dopoledne. Nic se nestalo a jak si hezky popovídaly. Ideální stupeň porozumění. A navíc se neotravovaly s chlapy. A vnitřními pochody kromě zažívacích a dýchacích se u svých ratolestí moc nezabývají. Jak protikladné představily chování oproti obecným názorovým stereotypům, jak jsou ženy citlivé a empatické a kolik pochopení projevují a v jak velkém rozsahu pomoc poskytují. Myslím, že na pomyslném vysvědčení by dnes nedostaly žádnou z prvních třech známek. O kousek dále máme poznatek, že děti vidí hned několik konkrétních vzorů a příkladů. Kdo se bude divit, že budou v budoucích letech postupovat stejně?
