Článek
Nemusíte se mnou souhlasit, ale tvrdím, že konec dubna a počátek května patří mezi jakási zvláštní období. Po předchozích spíše chladnějších týdnech přichází pár teplých dnů, které dávají tušit, že léto je před dveřmi. Aspoň moje zkušenost napovídá, že závěr aprílového měsíce patřívá mezi teplá období. Někdy až moc. Dny jsou naplněny přípravou na pálení čarodějnic, a tak se shání všechno, co by se dalo spálit. Za vesnicemi nebo na jejich okrajích postupně rostou hromady a očekává se, jaký bude onen poslední večer.
Nelze se neoddat vzpomínkám na dávná mladá léta. Aniž by vystoupil nějaký konkrétní organizátor, akce byla vždy zajištěna. Výsledek v podobě navršené kupy, přes niž nebylo nikdy vidět na protější stranu, se dostavil. Zřejmě fungovala lidská sounáležitost, kdy jsou osoby vedeny ke stejnému cíli a každá cítí nejen, co je třeba udělat, ale také tak sama bez vyzývání a upomínání činí. Kladným pohonem se stal pocit a potřeba být součástí skupiny a něčím konkrétním přispět. Nikdo nechtěl zůstat stát či sedět bokem. V příhodný čas se lidé sešli, kdosi s dost vysokou neformální autoritou velkou hranici na několika místech zapálil a mohlo začít večerní rejdění. Založení ohně se pokládalo za důležitý akt, a proto iniciační krok opravdu nemohl být svěřen komukoli. Nejčastěji šlo o jedince, který se v přípravě hodně zasloužil a který požíval dost velkou úctu ostatních. Nemám dokonalou paměť, ale je možné si představit, že kandidátů existovalo více. S odstupem let by možná bylo zajímavé zjistit, jak proces probíhal. Problém je, že část osob se již nevyskytuje mezi živými…
Co bývalo a leckde ještě je součástí večerních rejů? Běhávalo se s košťaty, kde bylo nutno projevit smysl pro odhad budoucnosti. Kdo se do jejich shánění pustil až v posledním týdnu, většinou si moc legrace neužil, protože zmíněné nástroje již nebyly k dispozici. Chytřejší se proto starali již od podzimku a po odklizení posledního sněhu se vrhali po ometených kouscích a schovávali si je na půdy, seníky a do sklepů, aby byli náležitě připraveni, až přijde onen kouzelný čas sledování, pobíhání, pištění a udivování. Dokonce si pamatuji, jak si je někteří pojišťovali dopředu aktem, že chodili starším lidem bez dětí pomáhat, aby se k nim jako k čarodějnicovým - spíše nikoli čarodějnickým - proprietám dostali. Stačil příslib několika babiček a dědečků, jejichž hybnost a síla už nebyly na vynikající úrovni. Pak jsme viděli, jak mnozí z nás místo tradičních lumpáren a skopičin pomáhají na cizích dvorech a docela se činí. Někdo rád nastavil čas a přidal úsilí, aby ho jako starší, ometené a vyřazené získal. Jak se někdy říká - podařilo se zabít dvě mouchy jednou ranou a ještě poté následovaly příznivé chvíle.
Asi se na závěr dubna jednalo o akt méně ekologický, ale na druhé straně se podařilo spálit dost nepořádku a ještě se projevovalo více lidské vstřícnosti než dnes. Čarodějnice byly jako hlavní věc a cíl, zatímco dnes již fungují jen jako jakési pozadí, aby se mládež sešla, pochlubila se fotografiemi a videi, hlasitě povykovala a opila se. Již několik let pozoruji, že důležitý není oheň a s ním spojená tradice, ale spíše se mladí zaměřují na úkol včas sehnat peníze na - nejméně - dostatečné množství alkoholu, dopravu jeho a sebe na místo a jeho správné a úplné zužitkování. O historických a náboženských podtextech ani nemluvě. A pobíhat s fakulemi? Kdo by se namáhal?
